Tohle je historie. Ne deník.
Tohle je beletrie. Ne pozvánka do mého života.
Je to ale pozvánka do duše a srdce někoho, kdo tohle zažil a přežil.
Píšu zpětně o letech, kdy jsem byla máma, a přesto jsem se ztratila.
O tom, jak vypadá život, když v rodině zůstane prázdné místo.
Proč píšu?
Protože jsem roky mlčela a chránila ty, kteří mi byli nejbližší.
Není to hezké. Není to fér. Ale je to pravda.
Nejsem právník. Nejsem psychoterapeut.
Jsem stále máma, i když neviděná.
Píšu pro ženy i muže, kteří si připadají jako ve zlém snu, když bezmocně přihlížejí odcizování vlastních dětí.
I pro ty, co nechápavě kroutí hlavou a říkají „tohle se přece nemohlo stát!“
Pokud se v některých pocitech poznáte, nejste v tom sami(y).
