“Za čtrnáct dní v pátek odpoledne je u Jany oslava narozenin jejich Pavlíka. Jsme pozvaní,” oznámí mi Honza za pár dní.

“A chceš tam jít, když zase přijdeme o jeden z tvých dvou volných víkendů?”

“Jasně, budou tam všichni.”

“Já jen, že tvůj táta zase bude chtít, abysme přijeli k nim na chalupu. Už jsme tam nebyli tak tři měsíce a počítám, že si zase bude stěžovat, že tam vůbec nejezdíme.”

“Sama víš, že tam jezdím už jenom kvůli mámě. Už mě nebaví pořád poslouchat ty samé příběhy, koukat na filmy s Budem Spencerem a nechat si dirigovat život a výchovu dětí. Zrovna on je fakt vzorem ideálního otce!” rozohní se Honza.

Vím, že má s tátou spor. Často u nich chodí spát naštvaný a říká, že mu táta vykecává díru do hlavy a že se to dá vydržet jen kvůli dobrému pití, kterého má tchán vždycky plný sklep. A kvůli mámě, která se naší návštěvou vždycky odreaguje. Nerozumím tomu, jak se tak chytrá ženská mohla zahrabat s takovým mrzutým jezevcem. Už naštval všechny svoje známé, a tak tam jezdí jenom oba synové s rodinami a občas se staví soused, který má chalupu přes ulici. Tchán tam sedí jako paša, očekává, že za ním všichni budou jezdit a on je bude hostit a předvádět se. Za to musí strpět jeho výlevy, názory a rady do života. A to už Honzu přestalo bavit. A já se mu nedivím. Já se u jeho rodičů taky necítím dobře. Ráda si sednu v kuchyni s čajem a prokecáme s jeho mámou celé hodiny, ale to je všechno. Jinak se cítím jako pořád kritizovaná a nedostatečná snacha. A jak se děda chová k dětem, to taky nechápu. Prostě si je kupuje. A není mu blbé ani před nimi pořád zdůrazňovat, kolik co stálo.

“Dobře, od kolika to má být?”

“Od tří. Já tam můžu přijít s dětma hned na začátek. A ty dorazíš, až přijedeš z práce,” má to Honza už dávno promyšlené.

“Tak jo,” vzdychnu, “co má Pája rád, abych koupila nějaký dárek. Poradila ti Jana něco?”

“Říkala, že mu bude dělat dort se Spidermanem, tak něco s ním.” A pokračuje, “dělá sama figurku na dort a tu mandlovou hmotu na ozdobení. Říkala, že musí ještě sehnat modrou potravinářskou barvu, aby mohla tu hmotu obarvit.”

“Já ještě mám. Tekutou. Jak jsem minulý rok, nebo předloni…..? dělala Honzíkovi dort s Rákosníčkem. Tak jestli chce, můžu jí poslat,” nabízím.

“Tak já jí napíšu, jestli chce, aby nemusela kupovat.” A už ťuká esemesku.

“Tak prý jó a moc děkuje. Zítra jí to dám ve školce, až budu vyzvedávat Haničku.” Hlásí Honza za pět minut.

Jasně, přítel na telefonu. Ušklíbnu se, když mě nevidí. Ale aspoň to snad nebude vypadat, že na Janu žárlím. Ta ženská mě štve. A to, že s ní Honza tráví tolik času i přes telefon, je fakt na pováženou. Ale já mu věřím. Copak by se k ní takhle okatě měl, kdyby spolu něco měli? Jsem pesimistka jako moje máma. Pořád všude vidím problémy a neraduju se z toho, co je fajn. Já vždycky věnuju pozornost tomu, co by se mohlo stát a připravuju se spíš na černé scénáře. Asi slyším trávu růst. Už blbnu.

Pomalu se schází pozvaná společnost. Děti jako obvykle zmizely za ostatními a vlastně o nich nevíme. Martin s Míšou rozvíjejí téma dovolená. My vyprávíme, jak jsme společně strávili pár dní na Vysočině. A že to tam bylo moc fajn.

“Ta chalupa je úplně jak dělaná na zimní dovolenou,” doplňuje Jana, “majitel mi říkal, že tam má plno hlavně na lyžování v blízkém běžkařském areálu. A když se jede svěťák nebo biatlon, je plno tři čtvrtě roku dopředu.”

“Já jsem si vždycky říkala, jaká to je asi pohoda trávit vánoční prázdniny na horách. Ne jen silvestrovskou ožíračku s partou kamarádů, ale fakt pohodičku s dětmi. Blízko nějaký kopec na sáňkování nebo lyžování, večer u kamen a svařáku…. To musí být nádhera. Ve městě je to honba po povinných návštěvách a za těch pár volných dní nemáš čas si tu atmosféru ani užít,” přidávám se se svou představou, kterou mám od narození dětí.

Kdybychom totiž zmizeli na hory, vyhnuli bychom se dohadování s Honzovými rodiči, proč nepřijedeme mezi svátky k nim na chalupu. Poslední dva roky u nich mi stačily na to, abych věděla, že už nechci.

“Mně to přijde jako fajn věc, hlavně když se dohodne víc rodin s dětmi, a ty se pak po odpoledních a večerech nenudí. “ Přidává se k mému překvapení i Míša.

“No a co nám brání se dohodnout v té chalupě, kde jsme v létě byli? Když si ji zamluvíme celou, určitě nám dají přednost před nějakými dvojicemi nebo jednou rodinou. Kdo by jel?” ujme se iniciativy Jana.

“Já jsem pro,“ ozve se mi za zády Honza.

“Takže to už je osm lidí. Co vy, Ilčo, máte nějaký program na dvacátého šestého až třeba třicátého prosince?” obrátí se Jana na Tomáše s Ilčou.

“Zatím o ničem nevím. Tome, ty máš asi služby, co?” zjišťuje Ilča a hned otvírají kalendář v mobilu.

“Mám. Dvacátýho osmýho až třicátýho.”

“A já sama s dětma nepojedu, v zimě řídit sama na hory nechci.” Ukončí debatu u Novotných Ilča.

“Třeba by jela sestřenice s dcerou a moje ségra…” uvažuje nahlas Jana, “zeptám se jich. Ale možná bysme to fakt dali nějak dohromady.”

Říkám si, co je větší zlo. Jestli svátky u Svobodů, nebo svátky s Janou, která mi už dost okupuje manžela. Ale nakonec si uvědomím, že zasněžená chata je můj sen a nějakou Janou si ho nenechám zkazit. Budeme tam blbnout většinu dne venku a večer to nějak přežiju. Třeba se Honza do té doby Jany nabaží, a až ji uvidí zase pár dní v kuse, zevšední mu a bude konečně klid. A počítám, že po posledních událostech u Hajských, o kterých mám jen kusé informace, si Pavel Janu pořádně ohlídá. Přece si veřejně nenechá nasazovat parohy.

“Takže domluveno. Zeptám se ségry a sestřenice, zeptáme se ještě u ostatních, Edity s Jirkou, Gábiny a tak… a když se nás sejde dost, napíšu panu majiteli, jestli by měl volný termín a uvidíme.” Shrne to Jana.

Tentokrát nám Jana s Pavlem nabídli výborné pomalu pečené maso v marinádě, které prý dělal sám Pavel. Tím se dostáváme v hovoru k tématu mužů v kuchyni. Vyprávím, jak Honza zůstal půl roku na rodičovské, abych se mohla vrátit do práce. A jak jsem jim po večerech vařila a jediné, co se byl ochoten naučit, bylo vaření rýže a brambor. Ostatní odmítl s tím, že to za pár měsíců stejně zase nebude potřebovat, tak proč by se učil vařit.

“To Pavel vaří dobře a rád,” přidává Jana, jak to vypadá u nich.

“A často.” Doplní Pavel.

“Já bych to fakt nedala, kdyby chlap vůbec nevařil a nepomohl mi s ničím v kuchyni.”

“A teď si vezmi, jakej je to vopruz vařit i během týdne, protože máš chlapa doma. Pro mě se už vaření stalo nejneoblíbenější domácí povinností. Mně by asi nevadilo, že vařím proto, abysme neumřeli hlady, zatímco chlapi vaří proto, že je to baví a chtějí se blýsknout. Mně vadí, že je to jak koule u nohy, a nikdo ti nepomůže aspoň s vymýšlením. Vždycky se zeptají, co bude k jídlu, ale když se zeptáš ty jich, co by chtěli, tak se houby dozvíš.”

“No, to máš pravdu,” říká Jana,” mě nebaví to vymýšlet a nakupovat na to suroviny. Vaření už by docela šlo.”

“No, a u nás vlastně nakupuju taky jen já.”

“Jakto? Jezdíme přece na velké nákupy do Globusu spolu,” odporuje Honza.

“To bylo dřív. Když byly děti malé a já byla na mateřské, takže vézt košík a mít k tomu mimino, nebo pak i batole, fakt chce dva dospělý. Teď už většinou jezdím já. V pátek po cestě z práce. Nepamatuju se, kdy naposledy jsi jel na velký nákup se mnou.” Obracím se už trochu útočně na Honzu. Ten to ale hraje do autu.

“Když máš Globus po cestě, tak je hloupost jezdit tam a zpátky, ne?”

“Jenže mně by to ušetřilo hodně času a měli bysme v pátek klidnější večer. Copak nevidíš, že když přijedu kolem půl sedmé, tak je to na připravování večeře pozdě? I když mi pomůžeš všechno nanosit z auta a rozdělit do komory a lednice, tak je to v letu a stejně pak máme maximálně housky se šunkou a sýrem.”

Otočím se na Honzu. “Fakt by mi pomohlo, kdybys občas na ten nákup jel.”

“Když já nevím, co kolik má stát a kde co mají, a pak jezdím dokola jako blbec a nic nemůžu najít.”

“Časem bys věděl. To se dá natrénovat,” dodávám smířlivě. Nechci se dohadovat před cizími. Stejně už teď vím, že mě Honza s holkama rozebere. Radši obracím list.

“Jé, to byla sranda. Jednou měl Honza koupit Encián, ten sýr, a nemohl ho najít. Vyprávěl mi, jak bloudil obchodem, několikrát projel uličku s kořením a nikde nic nemohl najít. Pak už se hodně naštvaný zeptal nějaké prodavačky, kterou tam odchytil, kde sakra mají encián, že ho nikde v těch pytlíčkách nevidí a určitě existuje aspoň jedna firma, která ho vyrábí. No a paní ho se smíchem doprovodila k chlazenému pultu, kde mu ukázala mezi hermelínem a brie tu správnou krabičku.”

Směju se, Jana a Pavel taky, Honza spíš společensky, aby nekazil náladu. Tak to jsem to moc nevylepšila. No nic. Popojedem.

Zlatým hřebem podvečera je samozřejmě krásný dort, potažený mandlovou hmotou a nahoře po něm leze Spiderman. Jana si fakt dala záležet, jen jsou všechny barvy bledší než jsem u barvených potahovacích hmot zvyklá. Takže spolu probíráme, jak hmotu barvíme, co která snese, jaké má výhody a nevýhody, a zdá se, že předchozí sporné téma už je za námi. Jen je mi zase nepříjemné, jak Honza cukrářský výtvor vynáší až do nebe. Když jsem dělala podobné krásné dorty já, ocenila je moje máma a maximálně tchýně. Kdežto Honza, tchán a můj táta vždycky řekli jen – jó, dobrý – a mysleli spíš, že je to chutově dobré. Nápad, hodiny práce na zdobení a všechno kolem, jako by ani nebylo. Pochválit hostitelce jídlo a pohoštění je slušnost, ale tohle už je trochu moc.

Za chvíli se hovor stočí zase jinam. Zřejmě alkohol udělal svoje. Sedíme v obýváku, já koukám do ohně, když Jana začne vyprávět.

“To bylo fakt divný. Byli to Pavlovi známí, ten manžel s ním hrál v kapele ještě na škole. Setkávali jsme se občas ještě před tím, než se nám narodil Páťa… V těchhle věcech byli hodně otevření, měli takové svobodné manželství a vlastně nám nabídli, že bychom si to ve čtyřech vyměnili.”

Jako Svatá čtveřice v reálu, říkám si.

“A co ty na to?” ptá se Honza.

“Co já? Pavel. Ten do toho jít nechtěl! Já bych možná pro změnu byla.”

“Musíš uznat, že to není úplně normální vyměnit si partnery,” ospravedlňuje svůj postoj Pavel.

“Není, ale když o tom oba vědí a nevadí jim to, tak to může být fajn,” oponuje Jana, “jenže tobě se ona nelíbila.”

“Nepřitahovala mě. Prostě jsem si to neuměl představit.”

Zdá se, že Pavlovi je tohle téma nepříjemné. Nevím, ale připadá mi, že jeho důvod byl jiný a že to na něm je vidět. Jana ho v rozpacích docela koupe.

“Vy byste si takovou čtyřku uměli představit?” obrací se na Honzu Jana.

Honza má v očích zvláštní zájem. Je mi jasné, že pokud o tom doteď neuvažoval, po téhle veřejné výzvě, už uvažuje. Co se to tu před mýma očima děje? To se vždycky tihle dva přiopijí a pak se já s Pavlem musíme dívat na to, jak se veřejně svádějí?

Pobouřila mě takto přímá nabídka sexu ve čtyřech? Rozhodoval partner najednou za nás oba?

Napište mi do komentářů, jak byste na podobnou nabídku reagovali.