Je pondělí ráno. Vypravujeme se jako obvykle do školy, školky a práce. Hlavně nezapomenout svačinu, čisté pyžamko a druhý pracovní mobil, který jsem dala na nabíječku sotva před dvaceti minutami. Ve dveřích se potkáme s Honzou, který se vrací z poslední noční. Přeje dětem hezký den, mě pozdraví Ahoj. Když startuju auto, jsem ráda, že ho pár hodin neuvidím. Jenže, co večer? To se uvidí. Teď hlavně stihnout Honzíka vypustit u školy do družiny, Haničku odvést do školky a dorazit do práce do osmé hodiny. Zase opravují silnici a dělá se tam kolona na čtvrt hodiny, tak abych tam nezkysla moc dlouho.

Všechno proběhne docela hladce, Haničce ani moc dlouho netrvalo převlékání. Vlepí mi pusu a už utíká za kamarádkami a oblíbenou paní učitelkou. Ještě jí zamávám přes sklo a pospíchám k parkovišti. Sednu do auta a …

Třas. Děs. Neschopnost cokoliv udělat. Ruce se mi klepou a nemá ani smysl je pokládat na volant. Chvilku nejsem schopná ani zapnout stěrače, aby mi očistily přední sklo a já jsem viděla ven. Na malém parkovišti, kde se v tuhle dobu vyhýbá desítka aut, je těžké se orientovat, když se vám obraz láme kapkami vody a světlem z pouličních lamp. Přece nemůžu vyjet jen tak poslepu? Konečně zapnu stěrače a sedím úplně vysílená a zírám na měnící se mapu na předním skle. Vidím, jak vyjíždím z města, míjím první vesnici a za tou druhou je dlouhá táhlá rovinka lemovaná vzrostlými stromy. Zvyšuju rychlost a klidně trochu pootočím volant směrem na jeden z míhajících se kmenů. Rána. Tma.

Já teď nemůžu vyjet, já nemůžu. Já nemůžu! Tečou mi slzy. Už je jedno, jestli stěrače stíhají svou práci. Stejně mám obraz před sebou úplně rozmazaný. Já nemůžu. Nemůžu. Zoufale opakuju pořád to samé. Vtom mě napadne, že touhle dobou vozí do školky Karolínku Ilča Novotná. Určitě se během chvilky objeví. Ne. Musím jí hned zavolat, jestli vůbec dneska přijede. Ilča mi pomůže! Během chvilky se v mobilu ozve.

“ Ano? Jindro, stalo se něco?”

“Ilčo, já se moc omlouvám”, vzlykám do telefonu, “já tu sedím v autě u školky a nemůžu odjet.”

“Proč nemůžeš odjet?”

“Honza mi byl nevěrnej s Janou. Už půl roku spolu spěj a o víkendu mi to řekl. Já teď nemůžu jet. Já bych se vybourala. Já bych najela na první strom po cestě. Já nesmím vyjet! Prosím tě, mohla bys mi pomoct? Jedeš do školky?”

Ilča odpovídá docela klidně a věcně.

“ Počkej tam. My už vyrážíme. Já vezmu Karolínku do školky a pak to vyřešíme, jo?”

“Děkuju, děkuju…. já…. budu tu na tebe čekat.”

Minuty jsou jako hodiny. Sedím v autě, vypnula jsem stěrače i motor a je mi zima. Přes kapky na sklech vidím pohyb na parkovišti, ale jednotlivá auta nerozeznávám. Až se Ilča objeví, ani nebudu vědět, že už je tady a šla s malou do školky! Já tu budu sedět věčně a čekat na Ilču jako na vysvobození! Zase záchvat a proud slz. Kapesník, který jsem objevila v kapse bundy, už dávno nestačí. Zase mám kolem nosu spoustu nudlí a nejde se jich zbavit, protože už není čistá plocha, která by je všechny pobrala. Vzdávám to a utírám jen to nejnutnější, aby mi to neteklo až po bradě a do úst. Už podruhé se uklidňuju a jen škubu rameny a snažím se nadechnout. Nádech, výdech. Klid. Nádech. Výdech. Už je to lepší. Nádech. Výdech. Vytrhne mě zaťukání na dveře. Ilča. Konečně! Sedá si ke mně do auta na sedadlo spolujezdce a ptá se.

“Tak, jak to uděláme? Já tu mám auto, ale musím do práce. Mám tě svézt k nám a Tomáš tě vezme domů?”

“Domů ne! Já s ním nemůžu zůstat v domě sama. Já se bojím. Já nemůžu… Já potřebuju do nemocnice, aby mi dali nějaký oblbovák.”

“Dobře, tak tě Tomáš vezme do nemocnice. Auto tu necháme.”

“Ne, já ho dovezu domů a pak se vrátíme k tvému a uděláme to, jak jsi říkala.”

“Ty chceš řídit?”

“Když pojedeš se mnou, tak to zvládnu. Já se jen bojím jet sama.”

“Opravdu? Nemám řídit já?”

“Ne, to dám. Soustředím se a uklidním. To půjde.”

“Dobře, tak jeď.”

Cesta přes obec není nijak náročná a řízení mě opravdu trochu uklidnilo a sebrala jsem se. Když u domu zaklepu na vstupní dveře, ve kterých má zevnitř Honza klíče, překvapeně mi otevře dveře.

“Co se děje? Ahoj, Ilčo, co se stalo? Jindra bourala?”

Nemůžu s ním mluvit, ani se na něj pořádně podívat, a tak jsem ráda, když Ilča mluví za mě.

“Ne. Žádná bouračka. Sesypala se z toho a potřebuje doktora. Vezmu ji do nemocnice, aby se na ni radši koukli.” A podává Honzovi naši kočičku Marušku jako štít.

Když od nich odcházím do domu, abych si našla pár věcí do nemocnice, slyším, že se baví o kočkách. Jak dlouho ji máme, čím ji krmíme, jak je stará… Já pobíhám po domě, do igelitky si dávám kartáček, pyžamo, župan, kalhotky, teplé ponožky, antikoncepci, doklady. Teď mi to obdivuhodně myslí. Mám cíl – na nic nezapomenout. Nabíječka! OK, to je všechno. Vracím se k těm dvěma a říkám Ilče, že můžeme. Honzovi už neřeknu nic. Utíkám pryč z našeho domu jak zpráskaný pes. Je mi zle od žaludku, bojím se, že bych ještě teď hned mohla začít zvracet. A tak mě ten hajzl neuvidí! Skoro běžím a Ilča za mnou pospíchá, co jí síly stačí.

Cestou k jejímu autu zavolám do práce a omluvím se šéfovi, že musím urgentně do nemocnice. Že bych si vzala tři dny dovolenou a že se ozvu, co dál. Naštěstí nic nenamítá. Teď v říjnu už si nikdo dovolenou nebere, a tak mě kolegové můžou v klidu zastoupit. Říkám si, že už zním docela vyrovnaně a klidně a že nejhorší mám za sebou. Když ale nasedneme k Ilče do auta, spustí se zase nekontrolovaný pláč a třes. Nejsem schopná mluvit. Jen odevzdaně jdu za Ilčou, která mě vede do jejich domu a říká Tomášovi, co se stalo. Tomáš je zdravotník a chudák kvůli mně nemůže jít po noční službě spát. Strašně se mu omlouvám a ujišťuju ho, že stačí, že mě tam odveze na recepci a dál už může jet.

“To bude dobrý. Dejchej a jedem.”

Jsem mu vděčná, že se na nic neptá. Jen jestli je mi dobře a nejede moc rychle, aby se mi nezvedal žaludek. Když dorazíme na parkoviště u nemocnice, už jsem zase docela klidná. Jen opuchlé červené oči a promáčený kapesník v ruce naznačuje, co se asi předchozích pár minut dělo. Tomáš mě vede na recepci a vysvětluje situaci. Sestra nás odkáže na lavičku u urgentního příjmu, kde čeká asi patnáct lidí. Někteří už v županech, jiní s ovázanou končetinou nebo s kašlajícím dítětem. Bude to na delší čekání, ale Tomáš nechce odjet.

“Zůstanu tu s tebou, dokud si tě nevezmou dovnitř.”

To spustí další lavinu mého pláče.

“Ty jsi na mě tak hodnej, jak se ti odvděčím? Ty jsi tak báječnej chlap. Ne jako ten můj hajzl. On…”

A spustí se moje stavidla. Nemůžu zastavit lavinu stížností, kterou hrnu na chudáka Tomáše, a on poslouchá. Poslouchá taky několik nejbližších pacientů okolo, ale já nemůžu přestat. Vyprávím detaily, nadávám, brečím, zoufale se ptám, jak se tohle možné. Proč se to stalo právě mně. Po pěti minutách je vlna pryč a zase nad sebou získávám kontrolu. Vysmrkám se do Tomášem nabídnutého kapesníku z nového balíčku, který vzal duchapřítomně s sebou z auta.

“Pfúúú, už je to dobrý. To už zvládnu. Omlouvám se. Já jsem to potřebovala říct, promiň. Už to dám.”

Chvilku si povídáme klidně a já se dozvídám, že Tomášovi se to mezi Janou a Honzou taky nezdálo. Že když byli tehdy bruslit, viděl je jednou za zatáčkou, jak se líbali.

“Myslel jsem, když jste byli všichni spolu tak často, že o tom víš a že to tak máte nastavené. Že mu to toleruješ. Obdivovali jsme tě s Ilčou. Jak to zvládáš a tak.”

“No, tak to jsme byli všichni vedle. Já nevěděla nic. A vypadá to, že jsem byla ve městě poslední.”

“Ilča je několikrát potkala u školky a říkala, že se jí zdálo, že si na poslední chvíli pustili ruce, za které se ještě za rohem vedli. Bylo to takové divné. Říkala, že z nich měla pocit, jako když něco skrývají a za něco se stydí. Ale druhý den to bylo zase, jako by se chtěli spolu ukazovat. Že ji to mátlo.”

“Já jsem byla fakt blbá a slepá!”

Tomáš mlčí a neví, co říct. Asi mu hlavou běží všechny indicie, které on viděl a já ne. Které VŠICHNI viděli, jen já ne. Sedím jak zmoklá hloupá slepice a taky se tak cítím. Z těchhle úvah mě vytrhne sestřička, která mě volá do ordinace. Tam jim vyprávím, co se mi stalo, jak jsem najednou nemohla vůbec nic. Jak jsem živě viděla, jak stáčím auto proti stromu a jak jsem se sama sebe bála, co v další chvíli za volantem udělám. Chvilku se ve vedlejší místnosti radí. Ani nemuseli ztišit hlas, nic nevnímám. Jen to, že už jsem v bezpečí. Že už mě ty bílé pláště ochrání. Ať už před Honzou, nebo přede mnou. Opravdu nevím, čeho se bojím víc. Když se sestřička vrátí, vysvětluje mi, že mi vezmou krev, udělají nějaké testy a vyšetření a že mě tu můžou nechat. Že mám štěstí, že tu je místo.

“Prospíte se, promluvíte si s psychologem, uděláme nějaká vyšetření a pak se uvidí.” Usmívá se na mě povzbudivě a mně se oči zase zalívají slzami.

Ne, teď brečet nebudeš, zakazuju si. Dýchej.

Vracím se zpátky na chodbu před urgentní příjem a mám počkat na odběr krve. Teď ráno tam mají frmol, ale i tak se dostanu na řadu docela brzy. Hlásím sestře, že mám takové mizící žíly a že když je nebude moct napíchnout, že mi nevadí, když to udělá přes žíly na hřbetě ruky. Jsem zvyklá. Když jsem chodila často na odběry, hlavně v době těhotenství, přiváděly moje žíly některé sestřičky k zoufalým výkřikům. Jsou totiž krásně vidět a po pumpování i krásně k nahmatání, ale pak se před jehlou schovají a neteče nic. Sestra mi zkušeně poklepává na zelinkavou linku v loketní jamce a říká, že to nebude přece problém. Nevyvracím jí to, stát se může cokoliv. Takže když se trefí napoprvé, jsem hodně překvapená.

“Vy jste báječná. Děkuju.”

A už zase řvu jak želva. Nemůžu ten proud slz zastavit. Sestřička mi podává papírový kapesníček z krabičky na stole a já děkuju a děkuju a děkuju. Že je na mě někdo hodný. Že se mnou zachází jako s lidskou bytostí. Že se na mě usmála. Že je milá v hlase a nevadí jí, že jí tu bulím a nehygienicky trousím sople a slzy, které mi tečou už i po bradě.

Vracím se na chodbu k Tomášovi a zase se pomalu uklidňuju. Za další půlhodinu si mě vyzvedne sestra a spolu s několika papíry mě vede na oddělení, kde budu ležet. Ještě jednou bouřlivě děkuju Tomášovi, přes slzy vidím i pár pacientů, kteří byli svědky mých dnešních výlevů a v duchu se jim omlouvám. Po cestě se omlouvám i sestře. Omlouvám se vlastně celému světu. Že vůbec jsem. Že tu obtěžuju. Kdyby neměli místo, nevzali by mě. Jsem fakt zoufalec, který tu jen ubírá postel někomu, kdo ji opravdu potřebuje. Zase už brečím.

V pokoji jsou čtyři nebo pět postelí, sestra mi ukáže moji. Jdu se převléknout na záchod, dostanu nějaký prášek. Spolknu ho a zapiju vodou. Lehnu si, přetáhnu přes sebe lehkou deku. Ještě mě napadne, že mi bude zima a měla bych si vzít ty teplé ponožky. Ne, musím vypnout mobil! Vypnu ho a na ponožky už zapomenu. Tma.

Prý člověk v nervovém vypětí dlouho drží a pak se stane maličkost, třeba uražené ouško u hrníčku, a najednou se všechno sesype.

Napište mi do komentářů, jestli jste vy nebo někdo vám blízký zažili absolutní propad paradoxně ve chvíli, kdy se nic strašného nestalo.