Když kolem půl desáté konečně dotáhneme děti domů, jen se kosmeticky vyčistí zuby a jde se spát. Honza ale vytáhne láhev vína, že si ještě dáme, že schválně moc nepil, aby mohl řídit zpátky. Sedneme si v obýváku a povídáme. Když už máme oba stejnou špičku, navrhne, že bychom si konečně mohli spolu pustit nějaké porno. Že se budeme koukat, můžeme se vzájemně dráždit a třeba se i uděláme. Mám v hlavě, sex už nebyl kolik týdnů, tak proč ne.

Vybral dobré video, je jasné, že se vyzná a ví, kde a co hledat. Nejdřív mi hladí prsa, pak rukama sjede níž až k podbřišku a hledá to správné místo. Já si taky najdu jeho penis a začnu ho třít. Když se nalije a zvedne, pokračuju v pohybech nahoru a dolů a on vzdychá. Naše zvuky a ty z notebooku se za chvíli prolínají. Svezu se na kolena a saju tu jeho chloubu. Postupně přiráží, aby byl co nejhlouběji. Z tohohle úhlu je to pro mě příjemnější. Přece jen jindy, když ho dělám pusou, se mi hodně navaluje, protože se špičkou penisu dostává příliš hluboko do krku. Teď je to ale docela v pohodě. Oba se vzrušujeme čím dál víc. Otevřený počítač a dění na obrazovce už nás dávno nezajímá. Honza mě zvedne nahoru, položí na sedačku a vsune se do mě. Je to intenzivní, divoké, prostě boží. Pak se zeptá – můžu – a už mi zadek podkládá polštářem, aby měl volnější prostor pro dráždění konečníku. Vzrušení je tak velké, že neprotestuju a jeho prsty klidně vklouzávají dovnitř. Nasliní si penis a pomalu se nasune zezadu. Svěrače nejsou tak poddajné, ale po chvíli se přizpůsobí a on může i přirážet a já nepociťuju žádnou bolest. Po chvilce se vrátí dopředu. Připadám si jako v tranzu. Nikdy jsem něco podobného nezažila. Svíjíme se. Honza střídá otvory a nakonec oba vyvrcholíme. Je to nádherné. Dívám se na něj, jak leží kousek ode mě a zhluboka vydýchává předchozí okamžiky. Zrak mi sklouzne na počítač. Video už dávno skončilo. Jako my dva.

Pomalu mi tělo i hlava přichází k sobě. Dost mě rozladí jedna z prvních myšlenek, že totiž tahle naše akce může skončit pěkným vaginálním zánětem. Jsem normální? Zažila jsem úplně úžasný sex se svým manželem a já myslím na výtok a pálení pochvy?

Skláním se k Honzovi a něžně ho líbám.

“Měl jsi pravdu, ta pauza nám pomohla. Bylo to úžasný! Nic úžasnějšího jsem nikdy nezažila! Jsi nejlepší milenec na světě!” A pusinkuju ho po tváři, po skráních a na krku, kde to má nejradši.

Usínám neskutečně šťastná.

Vracím se z práce, těším se na Honzu a děti. Říkám si, že bychom mohli ještě vyrazit někam ven. Není tolik hodin a pro jednou nemusí být večeře mezi šestou a sedmou.

Když zaparkuju auto, vykoukne zpoza rohu garáže Honzík.

“Máma je tady.”

“To je dobře, že tu jsi. Jedeme s dětma na kole na hřiště, čeká nás tam Jana a Edita.”

“Fajn, tak počkejte pět minut, oblíknu se do sportovního a pojedu s váma,” usměju se a dám Honzovi pusu na tvář.

“Ne, pojedeme jen my. Ty zůstaneš doma.”

“A proč bych nemohla jet s vámi?”

“Protože Janička potřebuje něco probrat a nechce tě u toho.”

Zabolela mě ta Janička, ale nereaguju na to oslovení a ptám se.

“Když tam bude Edita, tak tam můžu být i já ne? Jestli si chcete povídat jen vy dva, tak já si můžu zatím povídat s Editou a vy si na tu důležitou debatu na chvíli odsednete, no.” Honza určitě postřehl tu ironii a stupňuje ráznost svých slov.

“Prostě jedu jenom já a děti. Hotovo.”

Jenom tupě zírám a nenacházím slova. Strašně mě to zaskočilo. Teprve když zajdu do domu, mi dojde, že o mně rozhoduje. Já si přece můžu jet, kam chci. A já chci být se svými dětmi. Takže se vrátím ven.

“Já si přece můžu jet, kam chci. A chci jet se svýma dětma na kole na hřiště.”

“Tak prostě nepojedeš. Děcka, jedem!”

Šlápne do pedálů. Zmatená Hanička se drží poslušně tátových stop a i Honzík se rozjede a mává mi.

“Čau, mami, brzo budeme zpátky, jo?”

Stojím jako blbka před vchodem do domu a oči se mi zalívají slzami. Vztekem. Ponížením. Tou neuvěřitelnou drzostí. Tím zklamáním. Já si myslela, že od Pájových narozenin, kdy jsme měli ten úžasný sex, se všechno pomalu vrací zpátky. Že jsme se s Honzou našli, že to byla jen taková krize. Že Jana byla jen vztahová epizodka, kterou si Honza potřeboval něco dokázat. A že už přišel na to, že tudy cesta nevede. Jenže asi je to jinak.

Vyběhnu do patra a plácnu sebou na manželskou postel. Slzím do polštáře a vnitřně si nadávám. Pak nadávám jemu a nakonec jí. Ta hnusná samice. Ta hárající fena. Jak nenávidím tu její okatou živočišnost. Jak nesnáším ten její zářivý úsměv, ze kterého mě mrazí. Stejně je hraný a za ním je falešná ženská, co si chlapi vodí na vařený nudli. Moc dobře vidím, jak se na ni koukají a jak ji všichni svlíkají pohledem. A ona si to užívá. A před Pavlem snad ještě víc.

Už nebrečím. Najednou do mě vjede energie. Proč bych měla sedět doma? Já si taky můžu jet, kam chci. Rychle se převléknu, vezmu jen doklady a skočím do svého auta. Vyjedu z městečka, ale tam mě přepadne nerozhodnost. Kam vlastně jedu? Nevím. Hlavně někam, kde budu sama a můžu se vyřvat. Takže do přírody. Zahnu na první křižovatce a otočím vůz k nejbližší polní cestě, která končí u blízkého větrolamu. Dlouhý pás stromů bude dobré místo na to si sednout, vykřičet se, všechno promyslet a uklidnit se. Kdy se vrátím domů, nevím. Asi by bylo lepší, kdybych tam byla později než oni. Aspoň by se Honza chytil za nos. Prostě nebudu tam, kde mi řekne, že mám být. Jsem svobodná bytost a takhle se mnou zacházet nebude!

Projdu větrolam tam a zpátky ráznou chůzí, ale nepomáhá to. Přece nebudu běhat jak křeček v bubnu? Sednu si tedy na nejbližší pařez a jen tak koukám do blba. Hlavou mi běží tisíce myšlenek, nadávky střídají logické argumenty, uvědomění zbrklá rozhodnutí a gesta. Najednou mi v zadní kapse džín začně vibrovat a zvonit mobil.

Že by to Honzovi došlo, že přestřelil? Volá mi, aby se udobřil a omluvil? Když otočím mobil displejem k sobě, vidím Pepa Svoboda. Volá mi Honzův mladší bratr.

“Kde jste všichni?” vybafne na mě hned první větou.

“Jak, kde jsme?”

“No, přijel jsem si pro tu pípu a nikdo tu není. Volal jsem bráchovi a ten říkal, že bys měla být doma. “

“Jak vidíš, nejsem.”

Dochází mi, že jsme se s Pepou opravdu domluvili, že si dnes k večeru může přijet půjčit pípu na nějakou svou akci. Takže gesto se nekoná. Budu se muset sebrat a vrátit domů, abych mu otevřela garáž, kde pípu máme schovanou.

“A kde jsi?” ptá se logicky Pepa.

“Budu tam tak za čtvrt hodiny.”

Nechci se švagrem tuhle situaci rozebírat a vysvětlovat. Tak jen prakticky řeším, jak si pípu předáme. Jeho asi taky moc nezajímá, co se tu vlastně stalo. Důležitá je pípa. Když mu ji ukážu, sbalí všechno příslušenství, naloží do kufru auta, poděkuje, pozdraví a jede.

A já už zůstávám doma, udělám si večeři a budu čekat na Honzu s dětmi. Že jsem nebyla doma, ví. Večer si určitě promluvíme a já mu řeknu, co si myslím a co cítím.

Ještě dnes je mi z toho fyzicky zle. Tohle byl ten zlomový moment, tohle byl začátek konce.

Napište mi do komentářů, jestli jste zažili situaci, kdy vám někdo sebral svobodu rozhodovat o sobě a vy jste byli zaskočeni a nebránili jste se. Nebo to u vás bylo jinak?