Skoro každý den teď s Honzou řešíme, jak to bude dál. Nechceme se hádat před dětmi, tak za ním chodím do koupelny, když leží ve vaně. Nevím, jestli je ven slyšet, co si povídáme, ale myslím, že i děti už vnímají, že něco je jinak. Honza mi na konkrétní otázky odpovídá vyhýbavě. Asi dvacetkrát už jsem slyšela – uvidíme. A k tomu se z našich plánovaných vánočních prázdnin na horách pomalu stává rodinný sraz Janina příbuzenstva, kde jediným rušivým elementem je Edita s rodinou a já. Aspoň tak mi to připadá. Protože Honza mi soustavně bojkotuje jakýkoli nápad k téhle akci. Ale z nápadů své Janičky je unešený hned. Když mu pak během večera nebo víkendu, kdy jsme konečně taky jednou doma všichni, blikne zpráva od Amazonky, je to pro mě jako mávnutí červeným hadrem býkovi před nosem. Jsem na tu ženskou už alergická. A na jakoukoli zmínku o ní nebo o jejích BEZVA nápadech reaguju rovnou podrážděně, s nechutí a ironií v hlase.

“Co se ti na tom nelíbí? Já myslím, že to Jana skvěle vymyslela. A můžeme být rádi, že se ujala té naší zimní dovolené a všechno jednání s majitelem vzala na sebe.”

Jasně, hvězda naše. Není to tak dávno, co jste všichni opěvovali MOJE organizační schopnosti a nápady. A teď po mně ani pes neštěkne. Pořád jenom Janička, Jana, Jana, Janička. Mluví ten Honza vůbec o někom jiném než o ní? Kdy naposledy řekl – my – a myslel tím sebe, mě a děti? Nepoznávám ho. Je jako očarovaný. A to jsem si myslela, že když na něj přijde druhá míza, bude to kolem čtyřicítky. Až budou děti v pubertě, a tak to bude lehčí k řešení.

“Pořád v něčem hledáš důvody, proč je to blbě. A Janu obviňuješ z toho, že něco dělá tobě naschvál. A mě z toho, že se k Janě chovám ….no, že jsem s ní moc.”

“Ty pořád nechápeš, že mi to oprávněně vadí?”

“Jaký oprávněně? Domýšlíš si kraviny.”

Nemá to cenu. Radši se vracím k dětem do obýváku, kde mají na DVD puštěnou pohádku, aby nevnímaly, že se máma s tátou zase zavřeli v koupelně a pak vycházejí oba pěkně naštvaní. Honza vyleze z koupelny asi deset minut po mně, oblékne se, vezme ze stolu připravený pytlík se svačinou, do kapsy džín strčí mobil. Dětem dá pusu, mně řekne Ahoj a bere klíče od auta z věšáku u dveří. Odjíždí na noční a vrátí se právě tak, abychom se s ním minuli zítra kolem sedmé ráno ve dveřích, až se konečně vypravíme do školy, školky a práce.

“Jdu s tebou a zavřu za tebou vrata.”

“Nemusíš.”

“Tak třeba ještě něco zkouknu na zahradě a zaleju,” nenechám se odradit, i když vidím, že Honza už se mnou nechce být sám, abych zase nezačala znova.

“Takhle to už dál fakt nejde,” řeknu, když přicházíme k vratům.

“Nezačínej zase. Prostě se seber a vezmi na vědomí, že takhle to teď prostě BUDE.”

“Ale…”

“Já tě mám rád, ale Janu miluju.”

To se jako o něj mám teď dělit? Co tím jako myslel? Já přece vím, že je pro něj hodně důležitá. To mi nemusel říkat. V hlavě mám tmu a bezmyšlenkovitě zavírám vrata za odjíždějícím vozem. Vracím se do domu a po zbytek večera funguju na autopilota. Vyčistit zuby, vyčůrat, do postele, pohladit, pusinku a spát. Dobrou. Když si kolem desáté vlezu do postele, ještě napíšu Honzovi.

*Dobrou. Zítra si popovídáme, co dál.*

*Tys to nepochopila, že jo?*

*Jak nepochopila?*

*To, co jsem ti řekl.*

*No, že se musím smířit s tvým přátelstvím s Janou.*

*Nepochopila. Já ji miluju.*

*Já s ní spím.*

*Cože?*

*Ano. Já jsem s ní a chci s ní být dál.*

*Takže ty mi říkáš, žes mi s Janou byl nevěrný?*

*Jo. Už dlouho. Skoro hned po té dětské oslavě, co jsme se tam poznali.*

*Nejdřív jsme se dohodli, že to bude jenom sex. Ale pak jsme se do sebe zamilovali.*

*A jak si to jako teď představuješ?*

*No já nevim. Tys mi nebyla nevěrná? Třeba s Mirkem tehdy na horách, jak jste jeli se školou a já doma škrábal stěny?*

*Ne.*

*Tys mi nikdy nebyla nevěrná?*

*Ne, nikdy.*

*Já měl kromě Jany ještě další.*

*Kolik?*

*Šest. Jen na jednu noc. Vždycky, když jsme šli s chlapama na diskotéku.*

*Ale to nebylo ono. Žádná z nich za to nestála. Tys byla v posteli lepší a já jsem si říkal, že mi za to nestály. Ale s Janičkou je to jiné.*

Ať už drží hubu! Proboha. Co si myslí ten hajzl? Že mi teď bude vyprávět, jak jsem byla sice lepší než nějaké pochybné známosti na jednu noc, ale Jana je třída? Ubožák. A hned vyzvídá, jestli já jsem nebyla stejná, aby neměl černé svědomí? Byla jsem mu věrná. Já kráva. A neměla jsem být. Blbost! Sama sobě bych se teď nemohla podívat do obličeje. Aspoň mám nad ním morálně navrch. Jenže k čemu mi to je? Bezva. Takže moje tušení bylo správné. A on ze mě celou dobu dělal žárlivou fúrii a stíhačku.

*A Pavel to ví?*

*Jo, asi dva měsíce. Zjistil to, když se Janě kouknul do telefonu.*

*Tys to neudělala. Ctíš soukromí.*

Nech si ty svoje kecy na koledu, hajzle. Mažeš mi med kolem huby, ale byla jsem stejně podváděná jako on. Tak co mám z toho, že jsem se chovala morálně a správně? Prd. Půl roku jste ze mě dělali blbce. Půl roku mi lžete. A teď jsi mi to sám řekl jen proto, že´s to už nemohl vydržet.

Panebože. Teď mi to dochází. Jeho smích, když jsem si dovolila tvrdit, že si vzájemně poskytují sex po telefonu. Pavlova nevrlost a neustálé kontroly na té společné dovolené. Honzova záchranná akce a důležitý rozhovor asi před dvěma měsíci. Amazonka. Vyjížďky na kole. Že jsem si já blbá nezkontrolovala tachometr! Určitě nikdy neujel víc než kilometr tam a zpátky. Žádná vyjížďka třicet kilometrů. A když jsem byla v práci a děti ve škole a školce, vesele se pelešili mně přímo před nosem. V obýváku na pohovce? U nás v ložnici určitě ne, to bych poznala. Poznala? Houby poznala. Byla jsem slepá a blbá. Jak je to možné? To jsem tak moc chtěla věřit tomu, že by mi nebyl nevěrný? Že by se mi čestně svěřil? Že je to tak rovnej chlap. Že jsem si, do prdele, nevybrala za manžela a otce svých dětí nějakého hajzla. Vybrala, holka, vybrala.

Napište mi do komentářů, jaká byla vaše bezprostřední reakce na odhalení nevěry.