„Holkám se nelíbilo, jak ses o nich vyjádřila. Prej to, že pracujou z domova, neznamená, že to mají lehký.”

“Počkej, tys jim vykládal, co jsme si povídali? Proč?”

“A proč bych jim to neměl říkat? To je to tajný, co si o nich myslíš? Já s tím taky nesouhlasím!”

“No, ale snad uznáš, že když je ženská osm hodin v práci a pak přiletí domů, rychle pospíchá udělat večeři, najíst, umejt děti, spát, tak to je něco úplně jinýho, než když je doma a během dne si hodně věcí stihne udělat.”

“Jenže ono pracovat z domova neznamená mít pohodu!”

“To jsem taky neřekla!”

“Ale znělo to tak a myslíš si to!”

“No a? Já bych taky chtěla být doma, během dne si uvařit večeři, vyprat prádlo, zařídit něco na úřadě a tak… Je to nesrovnatelná věc být a nebýt doma víc jak osm hodin. Je to sakra znát!  …. A taky jim nemusíš říkat všechno. O čem si pořád povídáte? To máte tolik společných témat? To bych se divila.”

“Jak vidíš, o všem!”

Pořád to nechápu. Dvě ženské OSVČ a k tomu chlap, co je  půlku pracovního týdne doma. Co se poznali na dětské oslavě, tráví s nimi už většinu odpolední. Chápu, že pokec s dospělým je fajn a  děcka se zabaví a aspoň není potřeba je tolik hlídat. Ale tohle je už fakt moc. Táhnou všude spolu jak tři Grácie. Teď už se ani neptá, jestli mi to nevadí. Prostě někam vyrazí. Prej děcka jsou rády a proč by se mě měl ptát.

A taky mi vadí, jak jim všecko vyzvoní. Vypráví jim snad úplně všechno. Jasně, taky se mi vždycky líbilo, že si s ním můžu povídat skoro jako s ženskou. Že mi rozumí. Že se takhle naučil poslouchat, když si mu srdce vylívala máma, které často dělal vrbu. Ale tohle už je na mě moc. Ty holky mi vidí až do kuchyně. Možná až do postele. Lezou mi do mého světa. Do soukromí. Tohle prostě není normální. Jak před nimi vypadám?

“Jo a zítra budeme všichni tady. Dáme si tu oběd a děcka si můžou v klidu hrát na zahradě.”

“Co? Tys je pozval k nám? Že by ses mě třeba zeptal?”

“Tenhle dům je snad taky můj, ne? Proč bych si nemohl pozvat návštěvu?”

“Třeba proto, že je tu bordel. A teď už nic nestihnu! Taky se mi nelíbí, že mi tu cizí ženské budou šmejdit po kuchyni a zase uslyším, jak tu nemám uklizeno.”

“Tak budu v kuchyni já a jinak budeme jen venku. Je přece hezky.”

“To jistě. Stejně sem polezou dovnitř na záchod a tak.”

Copak nechápe, že mi lezou do soukromí? Že mi je sem nakýbluje, aniž bych tu byla a měla to aspoň trochu pod kontrolou? Nejen že mi bere děti, ale i můj prostor! Jsem naštvaná, otrávená. Něco je špatně. Jenže nevím co.

Už tehdy na té jarní oslavě to bylo divné. Letěla jsem z práce, ještě jsem se stavovala v tom dobrém řeznictví, že koupím domácí klobásky, aby byly na víkend, až přijede ségra s rodinou a babička. Bylo vedro, šaty se mi lepily na záda. Přijela jsem do obchodního centra možná kolem páté. Jazyk na vestě. A oni se smáli. Výborně se už pár hodin bavili. Ještě se divili, že tam sedí celou dobu jen u karafy s vodou, a přitom se baví, jako by každý z nich měl v sobě už pár panáků.

Děti pobíhaly okolo, skákaly na nafukovacím hradě, jezdily na klouzačce, válely se v míčkách, šmejdily v prolézačkách. A oni tři seděli u stolu, kecali a kecali. Jako dobří známí. A přitom se takhle viděli vlastně poprvé.

Jana v tričku s obrovským výstřihem, který se mi na dětskou oslavu hned nepozdával, Edita, obyčejná mamka s odbarvenými vlasy a výraznými černými linkami, a můj muž, vysoký svalnatý chlap radost pohledět.

Na oslavu měla jít jen Hanička, ale Honzík prý tátu umluvil, aby tam mohl zůstat taky. Měli původně jít bruslit do vedlejší vesnice na in-line dráhu a já jsem si večer měla Haničku vyzvednout. Ale dopadlo to jinak. Zase jedna z těch operativních změn, které nastávají s dětmi často. Nemám je ráda, ale musím je vždycky nějak přijmout a upravit svůj naplánovaný program. V tomhle mě děti cvičí často. Že když si něco naplánuju (a to já ráda plánuju), vždycky to může skončit jinak. A často taky skončí. Jenže teď poprvé mě vycvičil manžel, se kterým jsme byli zvyklí na to, že věci řešíme a plánujeme spolu a co se naplánuje, tak se taky splní. Honza moc dobře ví, jak nesnáším improvizaci. A kvůli tomuhle jejich Klubu tří Grácií já lítám jako nastřelená veverka a musím skousnout, že mi někdo cizí hodí vidle do plánu.

Taky si vybavujete situaci, kdy jste cítili, že je NĚCO jinak a špatně, ale nevěděli jste přesně co? Proč jste tomu pocitu nevěnovali pozornost?

Napište mi do komentářů, jestli vy sami víte, KDY TO ZAČALO.

Líbí se ti příběh? Nech mi e-mail a já ti pošlu zprávu hned, jakmile vyjde další kapitola.