K ránu jsem se vzbudila chladem. Vydýchaná pára se posrážela na stěnách stanu a stékala mi na ruku. Vedle mě byla rozvalená Hanička a její spacák jako velká koule uprostřed stísněného prostoru. Zkroucená jako paragraf jsem čekala, až se probudí. Venku bylo ticho, možná jsem zaslechla nějaké kroky, ale i z vedlejších stanů bylo slyšet jen občasné zachrápnutí. Okolo ranní zpěv ptáků a z dálky pobublávání vody.

 “Maminko, já mám hlad a chce se mi čůrat,” hlásí ta moje drnda.

“Tak pojď, jdeme se spolu vyčůrat, jo? A pak si dáme něco dobrého k snídani.”

Vysoukáme se z namoklého stanu, venku je docela příjemně, jen nad řekou se drží jemný opar. Haničce se studené prkýnko na záchodě moc nezamlouvá, ale když si během akce povídáme o tom, co báječného si dáme, můžeme za chvilku u umyvadla promnout očička a s ručníkem přes rameno vyrazit zpátky ke stanové louce. Tam už vylézají i ostatní, a tak si přejeme dobré ráno. Musíme poškrábat stan kluků, protože velkou tašku s jídlem máme tam. Za chvíli se zevnitř ozve Honzík a jeho rozcuchaná hlavička vykoukne ven. Pak se ozývá mohutné šustění a Honza vystrčí tašku ven.

“Tady to máte, já ještě chvilku nevylezu.”

“Dobře, mám ti taky něco udělat k snídani?”

“Ale jo,” nezní moc nadšeně.

Něco ukuchtíme. Pak se objevuje Jana, její známá Marta, pak Pavel, který bere kluky do umývárky na ranní hygienu. Nějak dáváme dohromady jídlo. Objevuje se na dece uprostřed našeho kroužku jako švédský stůl volně k dispozici všem. Dětem tohle vyhovuje, mně už tolik ne. Samozřejmě to vypadá tak, že jídlo ostatních je lepší a děcka poletují okolo a spíš ukusují kde co a kombinují to, co se jim zdá nejlepší. Takže moje jídlo zůstává spíš pro mě a pro Honzu. No, co. Dalo se to čekat. Tahle komuna má i své výhody. Od probuzení jsem s dětmi vlastně nemluvila, pořád jsou v houfu s ostatními a maminku nepotřebují.

Vzbudila se i Jindra a Jana ji zve k sobě na připravenou snídani. Jindra nepřinesla nic. Pomalu ukusuje chleba namazaný paštikou.

Konečně i Honza vylezl z pelechu. Je evidentně nevyspalý a jako slepé kotě míří k umývárce. Když se vrací, mžourá proti sluníčku.

“Dobré ráno,” zdraví nadšeně Martu a Janu. Na Jindru, Pavla a mě zářivý pozdrav už nezbyl.

“Co si můžu vzít?” zamručí mým směrem.

“Tady je obložený chleba a nakrájená zelenina, co děcka nesnědly. “

“Vezmi si klidně do nás,” nabízí Jana. “Udělaly jsme tu takový švédský stůl.” Taky zářivý úsměv.

Honza si bere misku s cereáliemi, pak zobe nakrájenou zeleninu, nakonec kolečka salámu. Čaj odmítne. Nakonec s povzdechem vezme i ten chleba a pomalu ho ukusuje.

“Tak co večer, kdy jste šli spát?” ptám se.

“Pozdě.” Pak dodá. “Nejdřív jsme seděli u ohně a zpívali, pak už šly děti spát, tak jsme nechtěli rušit. Tak jsme seděli támhle pod střechou verandy s Martou a kecali.”

S Martou? Proč s ní? Zase další ženská, kterou obluzuje. Můj okouzlující manžel, kterému žádná neodolá. Zdálo se mi to, nebo Pavel opravdu zvedl hlavu a pozorně poslouchal, co si s Honzou povídáme?

“A o čem jste celý večer povídali?”

“Marta vyprávěla o práci, pak jsme probírali děti, potom vztahy a tak…”

“Vztahy? Oni mají s tím jejím nějaké problémy? Nebo co?”

“No, to taky. Vyprávěla, jak se seznámili. A pak si stěžovala na sex, no a prostě jsme si povídali”, už to zní nějak nevrle.

“Ty si s cizí ženskou, kterou znáš půl dne, povídáš o jejích sexuálních problémech?”

“No. Povídám. S Janou taky. I Edita se mi svěřovala. A ta Míša, pamatuješ si ji z oslavy narozenin Matýska?”

“Ne”.

“No, ta tmavovlasá, štíhlá. Nepamatuješ?”

“Nevím.”

“Tak ta mě minulý týden potkala u školky a zastavili jsme se na pár minut. A ta mi vyprávěla, jak je její Martin strašně žárlivý a pořád ji kontroluje. Že jí posledně donutil sundat si kalhotky, aby si je očichal a potvrdil si, jestli někde nebyla s nějakým chlapem.”

“Cože? To jako vážně?”

“Hrozný, viď? A vypadali jako fajn pár na těch narozkách.”

“No, to jo. Jen mě děsí, že se ti nějaká ženská, kterou sotva znáš, svěřuje s takovýma osobníma věcma. To není normální!”

“Asi vzbuzuju důvěru.”

“Tohle fakt není normální, Honzo! Chápeš to? Tobě to nevadí? Jak se chceš s těma jejich chlapama normálně bavit, když znáš takový tajemství?”

“Když se mi svěřujou, tak co mám dělat?”

“Chápu, že potřebujou nějakou vrbu, ale tohle je fakt divný. Mně se to vůbec nelíbí.”

“Budeš se s tím muset smířit.” Honza dožvýká poslední sousto a jde sbalit stany.

Jak se můžou tyhle holky svěřovat s tak intimními věcmi Honzovi. A proč zrovna jemu? Proto jsem ho večer nikde neviděla. Seděl někde zalezlý s Martou a povídali si. No, možná lepší s Martou než s Janou. S tou vlastně nemohl. Tu si pohlídal Pavel, nepadne mě a ušklíbnu se.

“Děcka, kde jste? Pomůžete nám s tatínkem balit?”

Nakonec se oba objeví, ale stejně jako ostatní drobotina se spíš pletou. Ale člověk je chce mít aspoň občas někde na dohled. Všechno se protahuje, Jindra teprve před deseti minutami vytáhla ze spacáku Vénu. Jana s Pavlem taky balí stan a vypadá to, že u nich panuje trochu napjatá atmosféra. Nejrychlejší jsou Marta s Lubošem. Jasně, Luboš. Zapomněla jsem to jeho jméno. Je to moc nových tváří najednou.

Po další půlhodině se lodě jedna za druhou spouštějí na vodu. Honza je ve vodě posouvá do proudu. Už od rána je jen v plavkách. Neujde mi pár obdivných pohledů od Jany, Marty i několika mladých holek z kempu. Ale jo. Má fakt hezký tělo, to musím uznat. Mám fakt pěknýho chlapa!

Plujeme jako předchozí den, děcka spíš cákají než pádlují, zastavíme i na krátké cachtání v řece. Jana všem nadšeně vypráví o Otu Pavlovi, ukazuje hostinec u Rozvědčíka a zdá se, že ji všichni pozorně sledují. Já bych si tohle netroufla. Kolikrát mi Honza říkal, že na ty moje učitelské poučovačky nikdo není zvědavý. Zrovna před touhle plavbou mi zdůrazňoval, že jsem sice fajn, ale ostatním tak nepřipadám. Že ze mě pořád leze ta úča a toho se nikdy nezbavím. Tak ať radši zůstávám spíš vzadu, že to pak nebude tak bít do očí.

Já bych taky ráda poukázala na něco zajímavého, co máme po cestě, ale nechám si zajít chuť. Jen je mi divné, jak Honza i ostatní to Janino poučování berou. Na místní zříceninu se nešlo opravdu jen proto, že je dost horko, a táhnout se od vody s tolika malými dětmi se nikomu nechtělo.

Jana se včera trochu spálila, a tak mi nepřijde zrovna rozumné, že se vykozila i dnes. Prý bude dělat na vodě sirénu. A Honza se hned přidal, že on jí bude dělat garde, abychom nepřišli o takovou krásnou společnici. Pavel nic. Mně to přišlo už trapné. Takže jsem byla dost ráda, když jsme kolem čtvrté odpoledne dorazili ke břehu cílového místa. Vrátili jsme lodě, vesty, pádla a barely a chlapi se vydali společně pro auta, abychom mohli vyrazit domů.

Posedáváme na břehu kolem našich věcí, děcka si ještě užívají vodu a bahýnko na břehu. Sedím sama, ostatní ženské a mámy si povídají po dvojicích a na mě nějak nikdo nezbyl. Trvá to nekonečně dlouho, než se auta objeví. Kluci vysvětlují, co je zdrželo, a já se těším, až to doma všechno hodím do pračky, vykoupu děti a sednu k televizi. Mám toho fakt dost. A to hned zítra musím zase do práce a koloběh všedních dní začne nanovo.

Večer si s Honzou povídáme, pořád se vrací k těm hovorům s Martou a Míšou. Říkáme si, že ty partnerské vztahy kolem nás jsou skoro všude nějak pochroumané, že to je jak epidemie nedůvěry a nevěr. Že máme vlastně štěstí, že jsme spolu už tak dlouho a nehádáme se. A že nám to pořád klape. Když spolu skončíme v posteli a milujeme se, jako by to mělo být potvrzení toho, že u nás je to jinak. V pořádku.

Proč jsem potlačovala svoji přirozenost, jen abych zapadla mezi ostatní? Proč mi vadila extrémní důvěra, kterou můj partner vzbuzoval v ostatních? Byla to citová nevěra?

Napište mi do komentářů, jestli mentální souznění považujete za nevěru. Co si myslíte o sdílení intimních detailů života s jinými lidmi?