Muzeum venkova je skvělé. Moderní expozice s interaktivními prvky. Děti pobíhají od jednoho exponátu k druhému. Vytahují šuplíčky s vůněmi, potom šuplíčky s věcmi na ohmatání. Honza s Janou nadšeně mlátí cepy obilí v improvizované stodole. Na všechny naše čtyři děti už nezbyly cepy, tak se hádají, kdo bude kdy mlátit a kdo koho vystřídá. Já pobíhám kolem, snažím se všechno fotit.

Pavlík na traktoru, Hanička s nosem v šuplíku s vůní heřmánku, Honzík s cepem, Honza a Jana s cepy, Jana v selském, Honza Janě pomáhá do tří spodniček a sukní a šněruje jí šněrovačku, Pavel zvedá s kluky pytle s “obilím” a nosí je na valník.

Když se konečně s Janou na chvíli dostaneme k sobě, rozzářeně mi vykládá.

“To je úplně úžasný, viděla jsi tu komodu se sušenými bylinkami? A ta stodola na mlácení je báječná, že jo? Tohle je moderní muzeum, jak jsem ho chtěla. Ne ty blbý vitríny s malýma cedulkama a popisem na pět řádek, který nikdo nečte! Vůbec jsem nevěděla, že u nás už něco takovýho existuje!”

Když po třech hodinách odjíždíme, jsou děti viditelně nadšené a Jana s Honzou taky. Pavel se drží trochu stranou, ale usmívá se a chválí mě, že mám skvělé nápady na výlety. Že bych měla dělat organizátorku výletů pro nějakou cestovku třeba.

Strašně mě to těší. Bála jsem se, že ta úča ve mně je pořád moc aktivní a že moje “naučné” výlety baví jenom moje děti. A to jen proto, že nic jiného neznají. Pavlova pochvala je asi nejvíc, co jsem za poslední dlouhou dobu dostala. Taky je vidět, že jeho jen tak něco nenadchne. O to víc se těším na další výlety. Třeba se jim to taky bude líbit a mě bude těšit, že jsem někomu udělala hezký den.

Dnes máme na programu Šikland. Hlavně kluci už se těší na kovbojskou show. Když zaplatíme dvě stovky za celodenní parkování na obyčejné louce u areálu a potom rodinné vstupné, Honza začne brblat. Když pak zjistí, že se všude platí místní měnou, takže všechno se nenápadně zaokrouhluje nahoru, poznámky o nehorázném rýžování se opakují.

“Rejžování si tu můžeme zkusit taky,” snažím se situaci odlehčit.

“Fakt vtipný.” Nedá se Honza.

“Děckám se tu bude líbit, uvidíš.”

“A co tu jako všechno je, mami?” ptá se Honzík, když míjíme první ohrady.

Ráda se obrátím k němu a ukazuju mu mapičku, kterou jsme dostali u pokladny.

“Tak třeba malá ZOO, svezete se vláčkem, můžete zkusit jezdit na býkovi…”

“Na býkovi? To jako na živým?” vykulí oči Honzík.

“Ne, na takovým umělým, musíš se tam co nejdýl udržet jako kovboj.”

“Aha, já bych se živýho bál.” Přiznává můj minikovboj.

“Uvidíš, když budeš chtít, můžeš to zkusit. Hlavně nesmíme propásnout kovbojskou show, ta je jen dvakrát denně. Honzo, musíme si hlídat čas, jo?”

“Kam půjdeme nejdřív?” ptá se Honza Hajských.

“Asi podle dětí, já bych to viděl nejdřív na ZOO,” ozve se Pavel.

Takže procházíme areálem. Něco je zadarmo, něco za šikláky, podle místa a času necháváme různě stovku, dvě, tři. Teprve u umělého býka se Honzova nálada proměňuje. Zkouší se udržet v sedle a docela úspěšně. Jako druhý jde samozřejmě Pavel, kterého bouřlivě povzbuzují jeho dva kluci. Přece se jejich táta nenechá zahanbit strejdou. Postupně lezou na umělý hřbet Honzík, Pavlík, Páťa. Hanička nechce, Jana taky odmítla. Já bych si připadala taky blbě. Takže druhé kolo jedou jen Honza s Pavlem. Honza má silné ruce, takže i když se Pavel snaží hodně, pořád vydrží o pár sekund míň. Takže naše děti jsou z tátova triumfu nadšené.

Vrcholem dne je jednoznačně kovbojská show. Krátké divadelní představení z divokého západu. Děti nadšeně výskají, když projedou indiáni na koních. Pak přijde skupina pistolníků a Honzík i kluci Hajští jsou z jejich umění u vytržení. Nakonec dva kovbojové předvádějí úžasné kousky s bičem. K tomu chytlavá country muzika a moderátor, který drží publikum ve správné provozní teplotě.

Hanička se každou chvíli na něco ptá, protože hercům není moc dobře rozumět i přes mikrofony, které mají nalepené na tvářích. Ale tanečky a práskání bičem jsou vidět dobře a to jí ke spokojenosti stačí. Honza pořád něco vykládá malým Hajským a společně s Janou, která sedí z druhé strany, jim “překládá” , co nebylo dobře slyšet nebo vidět.

Když odjíždíme, ptám se dětí, jak se jim to líbilo.

“Bezvááá.”

“Báječný.”

“Mami, supr!”

“Teda Jindro,” začne Pavel, “ty fakt umíš najít krásný věci. Na tohle já nemám buňky,” dodává uznale.

“No, já nikdy nevím, jak takový věci hledat,” přidává se Jana, “zařekla jsem se, že dětem nebudu kazit dětství ježděním po hradech a zámcích.”

“Mě hrady a zámky přijdou taky nuda, když k tomu nepřidáš nic jinýho. Jenže dřív moc jiných možností nebylo, takže my jsme s našima jezdili po horách a kromě túr jsme chodili po rozhlednách. A jako zpestření byly právě ty hrady a zámky.”

“Dneska je tolik možností, jenže já ani nevím, že jsou. Mě vlastně nic jinýho než hrady – zámky nenapadne hledat,” přiznává Jana.

Když se chce, všechno jde, myslím si. Člověk musí hledat a časem už má své triky, jak zajímavé aktivity najít. Stačí si jen dát tu práci a věnovat tomu čas. Jenže tobě se, Jani, nechce. Mně jo. Mně za to moje děti stojí.

Večer se zase sejdeme u ohniště, opékáme buřtíky. Děti už to nebaví tolik, co poprvé, takže brzo začnou poletovat nebezpečně kolem. A jakmile padne trochu tma, ženeme je do hajan. Já a Pavel. Oba se postupně vracíme k ohni, sedíme a povídáme o všem možném. Kolem dvanácté už jsem tak unavená, že jdu spát. Když se ptám Honzy, jestli jde taky, zůstává.

“Kdy přijdeš. “

“Nevim. “

Vlastně to ani nemuselo zaznít. Čekala jsem to. Achjo.

Nevím, jestli jen generace tzv. Husákových dětí se naučila posuzovat svou hodnotu podle toho, jak je vidí ostatní. Podle toho pak upravovala své vystupování i podobu. Jen abych nevypadal blbě. Jen aby si o mně nemysleli…

Napište mi do komentářů, jaké máte zkušenosti s přizpůsobováním sebe sama obecným šablonám a pravidlům. Jak často něco neuděláte jen kvůli větě „Co by tomu řekli….?“