Ráno se budíme docela brzy. Hanička je jako zvířátko, vzhůru podle sluníčka. Venku je moc hezky, tak si dáme snídani venku. Nosím všechno jídlo na stůl se dvěma lavicemi, který je na malé vydlážděné terase u větší budovy, ve které mají pokoj Hajští. Je to běhání tam a sem, s pečivem, jogurty, hrnky s čajem a dalším a dalším. Děti se motají kolem, Honza mi trochu pomáhá. Pak se objeví i Pavel, Jana a jejich kluci. Honza Pavlovi navrhuje, že by si mohli jít zaběhat a teprve pak si dát snídani. Není kam spěchat, dnešní výlet je jen tady kousek a nejsme vázaní nějakým časem. Oba se tedy jdou převléknout a já s Janou zatím mažeme chleby a dokončujeme snídani. Chlapi vyběhnou a my dvě svoláváme děti na snídani. Když jsou konečně po jídle, máme čas si vychutnat čaj a kávu.

“Já si dávám kávu jen jednou denně a odpoledne. K snídani jsem si zvykla na čaj. Ale děckám dělám kakao.”

“To já bych bez kafe nepřežila,” vysvětluje Jana. “Navíc jsem včera vypila víc, než jsem zvyklá, tak si chci srovnat hlavu, aby mě dneska v tom horku nebolela. Mívám občas z horka migrény a to pak odpadnu.”

“Já naštěstí na bolení hlavy moc netrpím, a už vůbec ne v souvislosti s počasím. Stačí si hlídat vodu a většinou se všemu vyhnu.”

“No, uvidíme…” dodá Jana.

Za chvíli je slyšet dusot a pokřikování. A za pár sekund se vženou na dvůr Honza a Pavel. Oba jsou zplavení jak koně, zatípávají hodinky a v překlonu se vydýchávají. Honza je evidentně hodně potěšený, že na posledních metrech Pavla přespurtoval. O kousek, ale přece. Oba se rozjařeně baví o ranním výběhu.

“Fakt jsem nevěřil, že tě předběhnu! Ty běháš mnohem dýl a do kopce jsem ti vůbec nestačil.”

“No, nečekal jsem to” přiznává Pavel, “na rovince máš větší absolutní rychlost.”

“Ale výdrž nemám, do kopce jsem za tebou funěl a teprve po tý otočce na rozcestí jsem se chytnul. Nemám natrénováno.”

Honza chce být evidentně pochválený za to, že Pavla dal. Oba se před námi předvádějí, jak malí kluci. Bylo jasné, že si oba nechají nějaké síly na finiš, aby doběhli první. A k překvapení nás všech to nebyl Pavel, který pravidelně běhá už léta a u nás se zúčastnil už několika krosových běhů. Oba se běží osprchovat a my dvě jim chystáme snídani. Uvědomuju si, že jsme tu za publikum a musíme jim trochu pohladit jejich ega.

“Jé, teto, ty máš stejný tričko jako máma košilku!” vytrhne mě z přemýšlení Hanička, která chce další kakafko.

“No, fakt máš, Leni. Hanička ten vzor včera dost zkoumala,” směju se.

Ale není mi to vůbec příjemné. Co má co cizí ženská vědět, že tu mám na spaní noční košilku s gepardím vzorem. A to její tričko se mi taky nelíbí. Zase výstřih až kdoví kam. Půlka prsou je jí vidět a jenom špagetová ramínka.  A to je teprve půl deváté. Co bude dělat v poledne? Půjde nahá? Já bych si v přítomnosti dětí takové oblečení nikdy nevzala. I ta košilka je jen kvůli Honzovi, abych mu udělala radost.

Jsem ráda, když se objeví chlapi, zdlábnou snídani, my všechno uklidíme a balíme na výlet.

Vyjíždíme první, Honza zadal do navigace cílové místo a Hajští nás jen následují. Vystupujeme u rozcestníku, necháváme auta na malém parkovišťátku a vyrážíme do terénu. Cesta vede chvíli po okraji pole, chvíli se schová na okraji lesa a nakonec už jdeme jenom lesní stezkou. Je potřeba hlídat každý kámen a kořeny. Občas na kratší, ale náročnější úsek beru Haničku pro jistotu za ruku, aby mi nezakopla. Honza jde chvíli s Pavlem a povídají si, já občas s Janou, občas s dětmi. Povídáme si i s jejich dvěma kluky. Ti už se osmělili a vyprávějí mi o tom, kde byli na podobném výletě. Když se blížíme ke skalám, Jana začne kluky víc upozorňovat na nebezpečí cesty, občas nechce pustit ruku ani jednomu z nich, a tak se na úzkou cestu ve třech sotva vejdou. Když pak dojdeme do skalního města a cesta vede už jen přes velké kameny a je potřeba se přidržovat dřevěných zábradlí nebo dokonce lézt s pomocí rukou skoro po čtyřech, začíná být Jana nervózní. Stoupáme na vyhlídku na vrcholu skály a ona už nechce jít dál. Volá k sobě mladšího Patrika, aby náhodou někde nesklouzl. Nakonec s tátovou pomocí nahoru vyleze jen Pavlík a Pavel se pro mladšího syna vrátí dolů a na vrchol ho vynese sám. My jsme vylezli docela v pohodě. Honzík je zodpovědný a vím, že si každý krok hlídá. Takže když jde mezi mnou a Honzou, můžeme se spolehnout, že to bude v pohodě. Haničce nahoru trochu pomáhám, některé kroky jsou na ni už opravdu moc, ale zvládá to báječně. Je vidět, že je pyšná na to, že vylezla vlastně sama a Páťa ne.

Vyhlídka je moc hezká, fotíme se, užíváme si to, že jsme vylezli až sem. Ovšem zdola je slyšet Jana, která pořád upozorňuje své kluky, aby nespadli, aby se drželi táty, aby se neopírali o zábradlí na vyhlídce, že je určitě zpuchřelé. Takže nahoře nezůstáváme moc dlouho. Když se vrátíme na rozcestí pod nejpříkřejším úsekem stezky, kde zůstala Jana, tváří se naštvaně a zničeně.

“Strašně mě začala bolet hlava, třeští mi hrozně.”

Pavel jí dává z batohu pití a všichni si sedneme kolem ní s tím, že ve stínu posvačíme. Nikam nespěcháme. Až nám řekne, že je jí líp, tak teprve vyrazíme.

Tatranky zmizely, okousané ohryzky od jablek už taky zapluly do místní vegetace, petky s pitím jsou poloprázdné.

“Tak co, půjdeme už?” ptá se Pavel starostlivě.

“No, už je to lepší. Já to zvládnu. To bylo jen tím vypětím. Já se o ty děcka vždycky tak bojím. Oni neumí chodit tak, abych se vždycky neděsila, že se něco stane. Ty vaše tak hezky poslouchají, když je zavoláte, tak hned poslechnou a vědí, že nemluvíte do větru, když jim něco říkáte nebo je na něco upozorňujete.”

“Každý vychováváme jinak, no,” uklidňuje ji Honza.

Cestou zpátky jde s Janou nejdřív Pavel, pak chvilku já a nakonec většinu cesty Honza. Na konci už mi to přijde divné. Já jdu vlastně pořád sama, děti hopkají vesele kolem a oba chlapi se od Jany skoro nehnou. Když jsem na chvilku promluvila s Honzou, znělo to, jako že za tu bolest hlavy můžu vlastně já, když jsem vymyslela takhle blbý výlet.

“Copak jsem mohla vědět, že jejich děti neumí poslouchat a jít s nimi na skalní vyhlídku se pro Janu rovná riziku pádu ze skály?”

“No, tušit jsi to mohla. Víš, jak se o kluky bála? Víš, jak hrozně blbě jí bylo?”

“Hrozně blbě? Nevypadala, že by to bylo nějak vážný a nesnesitelný.”

“Ale bylo. Jen to neříkala rovnou, aby nám nekazila výlet.” Odpálkuje mě Honza. “A její děti vůbec nejsou nevychovaný! Mně se sice nelíbí, že si dělají hodně, co chtějí, ale nevychovaný nejsou. Mají volnost.”

V autě cestou do domečku přemýšlím, který způsob výchovy je lepší. Honza vždycky zdůrazňoval, že děti mají být vychované. A to se pozná podle toho, že rodiče poslouchají, umí pozdravit, poděkovat a poprosit. Hlavně se ale nesmějí rodičů bát, jako on svého táty. To by nikdy nechtěl, aby se ho jeho děti bály.

Večer spolu o tomhle výletě ještě mluvíme. Mně se fakt nelíbí, jak volnou mají u Hajských výchovu. Upřímně mi to přijde, že jakmile povyrostli, Jana je nechává být a ráda jejich náplň dne řeší tím, že se sejde s jinými rodiči, aby si děti hrály samy a ona si v klidu popovídala. Já se svým permanentním programem, kdy mi přijde pět minut strávených nad článkem v časopise jako plýtvání drahocenným časem, který jsem mohla strávit s dětmi nějakou zábavou nebo vyráběním, jsem tedy úplný opak. Neříkám to ale nahlas, nechci soudit. Každý máme svoji pravdu. Jen si říkám, že zítra snad bude všechno v pořádku. Zítra žádné spadnutí ze skály nehrozí.

Teprve zpětně si vybavuji situace, kdy někdo citově vydíral. Kdy si vynucoval pozornost tím, že se mu děje nějaké příkoří nebo je v nepohodě.

Napište mi do komentářů, jestli jste vůči podobnému manipulativnímu jednání imunní, jestli ho poznáte.