“Co bys řekla tomu, že Jana s Pavlem by chtěli jet na Vysočinu s námi?”

“No, to je dobrý nápad. S jinou rodinou jsme ještě nikde nebyli a děcka by si měly třeba i po večerech s kým hrát.”

“Jana říkala, že už se majitele toho penzionu ptala a má volné pokoje v druhé budově. Takže by to šlo.”

“Dobře, proč ne? Kdyžtak se pak můžeme dohodnout, jak si představují program a jestli by s námi chtěli jet i na nějaký výlet, co jsem našla.”

“Tak fajn, Jana bude ráda.”

Za pár dní pak Honza přišel s tím, že Hajským se to nehodí na celý náš termín, takže přijedou o den později a zase o den dříve odjedou. Ale budeme spolu aspoň pět dní, takže by to mohlo být fajn a nebude hrozit ponorka.

Cesta i po dé jedničce rychle utekla, na místě nás už čekal majitel. Domeček byl ve velkém dvoře, opravdu chaloupka se třemi místnostmi, kuchyní a koupelnou. Rozhodli jsme se, že budeme všichni čtyři spát společně v ložnici. Ale míst, kde si večer můžeme s Honzou sednout a nerušit děti, tam bylo víc. Honza plánoval, že i tady se můžeme nerušeně milovat a děti můžou v ložnici spát. Abych mu tu dovolenou a plánovaný sex trochu zpříjemnila a ozvláštnila, vzala jsem si na spaní noční košilku, docela průhlednou a se sexy zvířecím vzorem. Honzík to hned komentoval, že tuhle košilku nezná. Tak jsem mu řekla, že je léto a horko, takže není potřeba mít pyžamo. Hanička pak vzor dlouho zkoumala, prý jakému zvířátku by ten kožíšek asi slušel. A Honza se jen usmíval.

První den jsme už zůstali doma, jen jsme si dali kratší procházku po okolí. Večer jsme se s Honzou napili vína a milovali jsme se. Vypadal spokojeně, když jsme potichu zalezli do manželské postele k dětem do ložnice.

Druhý den jsem je vytáhla na Devět skal. Cesta kolem skal a místy lesem byla fajn, i když sluníčko dost připalovalo. Zpátky jsme šli ale po silnici, nechtěla jsem se vracet po stejné cestě. Vím, jak by to Hanička i Honzík těžce nesli. Že proč musíme tam, když pak jdeme zase zpátky. Honza brblal celou cestu zpátky a děcka se nakonec přidaly. Takže večer byli všichni spíš otrávení a na pěkný výhled, který se jim kolem jedné odpoledne líbil, už v pět hodin večer zapomněli.

Nadšeně ale přivítali příjezd rodiny Hajských a hned se chystalo opékání buřtů a večerní posezení u ohýnku. Honza hned připravoval ohniště, sháněl dostatek dřeva, ořezával klacky, aby bylo dost vidlic na opékání, když nás je tolik a majitel má sadu sotva pro jednu rodinu. Pavel přinesl naložené maso, Honza pivo od nás z chaloupky z lednice, kde ho chladil od včerejška, já zeleninu, pečivo a horčici. Jana dlouho nešla. Honza nechtěl začít bez ní a děti kolem už fňukaly, že mají hlad. Tak jsme napíchli první špekáčky a začali opékat. Samozřejmě to skončilo tak, že děti to po pár minutách přestalo bavit a u vidlic jsme zůstali já s Pavlem. Takže Honza vyrazil do domu za Janou, co se děje a kde je, že na ni čekáme.

“Jaká byla cesta? Děti se vás už nemohly dočkat. Čekali jsme vás dřív.”

“Na dálnici byla kolona a zdrželi jsme se tam určitě víc než hodinu”, odpovídá Pavel a otáčí nad ohněm dvě vidlice se špekáčky současně.

“No a jak se vám tu líbí? Jak to vlastně vevnitř vypadá? Já jsem nahlídla jen do kuchyně…”

“Jó, pěkný. Moc hezky to tu předělali.”

Pavel se pořád ohlíží po domě, dokud Honza s Janou dlouho nepřicházejí. Nakonec se objeví, v rukou mají tácy se zeleninou a další pečivo a uzeniny. Jana si nese lahvinku bílého vína. Oba jsou rozesmátí, dobrá dovolenková nálada z nich čiší.

“Tady je to fakt moc krásný, viď, Pavle? Říkali jsme si. Krásně to tu majitel opravil, pokoje jsou nahoře stylové, takový rustikální nábytek. A až dokončí tady dole tu společenskou místnost s barem, bude to tu ideální pro podnikové akce a party přátel.”

Opékáme buřty, občas přiběhnou děti a něco si uzobnou a zase jsou pryč. Konečně mám pocit, že jsem se osvobodila. Teprve teď mi opravdu skončila rodičovská dovolená. Děti se osamostatnily tak, že mám čas jen na sebe. Pár minutek denně, ale mám!

Povídáme si, ale Pavel je nějaký zamlklý. Zdá se i trochu naštvaný. Když naplánujeme výlet na další den a děti jsou po večeři, začne se shánět po svých klucích, aby se šli umýt a spát. Jana klukům ale vyjedná delší večerku. Sladíme tedy povinné večerní mytí všech dětí, aby nebyla zlá krev, že někdo musí jít dřív. Já se ujmu našich, Pavel těch jejich. Trocha toho brblání se dá zvládnout a za půl hodiny už Hanička i Honzík leží ve svých postelích a po puse na dobrou noc můžu odejít zpátky na dvůr k ohništi.

Sedí tam jen Jana s Honzou, Pavel se ještě nevrátil. Do opékání dalších buřtů už se nikomu nechce, takže jen občas sníme něco z nakrájených paprik, salámů a sýrů. Popíjíme víno a vyprávíme si o našich dovolených. Nebo spíš o našich předchozích pokažených dovolených.

Jana vzpomíná, jak byli ještě za svobodna s Pavlem ve Francii a jak jim v nějakém kempu rozřízli stan a vybrali většinu věcí. Honza zase popisuje naše zkušenosti z Itálie, kde jsme měli v apartmánu štěnice a následně poštípané děti, a jak jsme se vrátili domů do bytu s vyteklým mrazákem. K úplnosti popisu “katastrofické dovolené”, jak ji Honza nazval, chybí už jen to, že se těšil na ženské na pláži nahoře bez a nebylo na co koukat, protože jsme tam byli před sezónou a břeh byl plný německých důchodkyň, které jediné se opalovaly bez podprsenky. Honza pak pořád opakoval, že lepší by bylo, kdyby si ji nechaly, že takhle každého chlapa chuť na sex přejde.

Dovolenou v Egyptě Honza taky zepsul. All inclusive naprd, pivo se nedalo pít, koktejly byly přeslazené a bez alkoholu, studený bazén, nic moc co dělat. Vypadá to, že my jsme vlastně nikdy žádnou pěknou dovolenou neměli. Nebo možná ještě před dětmi. Spíš mě tak napadá, jak Honzu poslouchám, že se snaží Janiny zážitky přebít. Nebo si fakt ze všech dovolených dovezl jen pocit, že nestála za nic?

Nakonec se objeví i Pavel. “Nejsem úplně fit, takže tu s vámi sedět už nebudu. Půjdu si lehnout. Kdy přijdeš?” obrací se na Janu.

“Nevím, podle toho, jak se budu bavit. Zatím je mi báječně. Jen nesmím moc pít, na mě to je hned znát.” Jana už u stolu docela vlaje.

“Tak já jdu, dobrou.”

“Dobrou.”

Po pár minutách je mi jasné, že ve třech nám konverzace vázne. Ti dva si mají potřebu povídat spolu a já jim křena dělat nebudu.

“Půjdu taky spát, dobrou.”

“Dobrou noc. “

“Dobrou noc, já přijdu brzo”, ujišťuje mě Honza.

Lehnu si k dětem do ložnice a nemůžu usnout. Vůbec se mi nelíbí, že Honza tráví pořád víc času s Janou. Neblbni, říkám si, přece nebudeš žárlit. Na ženskou se dvěma dětma a báječným manželem. A jenom proto, že zůstali večer sedět dýl o ohně a povídají si. Jenže ono to není jen povídání. A co to teda je? Nevím, cítím to mezi nimi nějak jinak. Asi mi vadí, jak a s čím se sobě vzájemně svěřují. Jestli mu Míša vyklopila to, co mi vyprávěl, co asi může vědět o Janě, nebo o osobním životě Hajských. Nedejbože o sexuálním životě Hajských.

Nakonec usnu, ale probudím se asi po hodině nebo dvou a Honza pořád neleží vedle mě. Jdu do koupelny na záchod, v kuchyni se napiju vody a pak se snažím okýnkem pod schody podívat směrem do dvora, kde je ohniště a odkud je vidět linoucí se světlo ohně. Takže je jasné, že oni dva tam pořád sedí. Nebudu přece tak blbá, abych v noční košili vyšla ven a jako stíhačka přišla za Honzou a ptala se, kdy konečně půjde spát. Nezbyde mi nic jiného než si jít lehnout a znovu zabrat. Nevím, po jaké době jsem zaslechla, že Honza přišel. Osprchoval se v koupelně, vyčistil si zuby a lehl si vedle mě. Nedala jsem znát, že jsem vzhůru. Stejně bychom si nic neřekli. A jestli ano, nebylo by to nic příjemného. Nechám to na ráno a uvidí se.

Ano, dneska už vidím detaily, které jsem tehdy neviděla. Jenže kdo si chce přiznat, že vidí začátky nevěry?

Napište mi do komentářů, jestli vám zpětně došly některé souvislosti a uvědomili jste si detaily, které váš tehdejší mozek nezaznamenal.