Ráno mám podivnou náladu. Nevím, jestli mám Honzovi říct, že se mi nelíbí, kolik času tu tráví s Janou. On mě ale předběhne.

“Víš, že Pavel Janu obvinil?”

“Jak obvinil, z čeho?”

“No, že si se mnou začala. Udělal jí scénu. Vyčítal jí, že se mnou něco má. Chudák holka.”

“Počkej, jak vyčítal? On večer neseděl s váma?”

“Chvíli jo, ale pak šel taky spát. Teda nešel. Pozoroval nás tajně, jestli se nelíbáme a tak. A pak na ni vystartoval. Strašně se pak prý pohádali. Vůbec jí nedává volnost, je hrozně žárlivý. Prý byl úplně hotovej z toho, že předevčírem nevyhrál ten sprint domů. Přemlouvala mě, abych ho příště nechal vyhrát, že jinak s ním bude mít peklo.”

Tak to je hustý. Mně se taky nelíbí, jak ti dva jsou pořád spolu, ale tohle Pavel trochu přepískl. Vždyť jsou tu spolu, celá rodina. A my taky. To by jako Honza s Janou někam tajně zalezli a líbali se? Fakt paranoia. No, abych byla upřímná, mě to taky napadlo. Ale jen napadlo.

Nahlas ale řeknu, ”tak ho příště nech vyhrát, ať je klid.”

V duchu si ale dodám, přede mnou se vytahovat nemusíš. Už taky chápu, proč byl Pavel takový nenaladěný. Pořád zřejmě ty dva sledoval a každý náznak sympatie si skládal dohromady jako potvrzení svého podezření. Kdoví, co všechno jí řekl a jak všechno překroutil. Další pár, který vypadá, že je v pohodě a ve skutečnosti není. To je fakt epidemie. Copak spolu dva lidi kolem třicítky a s dětmi nemůžou normálně fungovat? Jak je možné, že v generaci našich rodičů tohle není? Tam byl a je rozvod spíš výjimka. U nás to začíná být spíš pravidlo. Kolikrát už se v poslední době na našich setkáních ostatní divili, že my dva se s Honzou vlastně ještě ani jednou nepohádali? To jsme takoví exoti?

Zbylé dny uběhly tak rychle, že jsem se ani nestačila otočit a Hajští odjíždějí. My sedíme u našeho domečku a chystáme se na večeři. Děti zuřivě mávají za odjíždějícím autem. Je tu najednou nějak prázdno. A hned se taky projeví, že tu chybí osoby ve správném věku na zábavu.

“Mami, co budeme dělat po večeři? Mami, proč strejda s tetou odjeli už dnes a my tu zůstáváme? Tatí, budeš si s náma kopat? Mamí, já se nudím! Tatí. Mamí. Mamíííííí.”

Jde z toho hlava kolem. Ten náraz dětského zájmu je jako vlna tsunami.

Když zvládneme večerní hygienu a pohádku, jsme rádi, že je konečně klid. Honza si pořád vyměňuje esemesky s Janou. Zůstali viset někde na dálnici v koloně, takže se jim návrat domů dost protáhl. Nakonec Honza navrhne, že si na notebooku pustíme nějaký film, a tak se přitulíme k sobě a ve ztichlém a potemnělém domečku sedíme před modravou obrazovkou. Honza mě dost překvapil, že nestojí o nějakou romantiku, nebo jen rychlovku. Asi ho dnešní večer taky vyšťavil víc, než je zdrávo. Každou chvíli cinkne zpráva a Honza odpovídá. Děj filmu nesleduje moc pozorně, ale není to detektivka, tak občasné vyrušení nevadí ani mně. Kolem půl dvanácté konečně hlásí, že Hajští dorazili domů, takže se může jít spát.

Domů jsme vyrazili kolem desáté. Honza předpokládal, že dálnice bude volná, ale mýlil se. Musíme na objížďku, a tak projíždíme po okreskách, proplétáme se mezi vesnicemi a vyšíváme na mapě o desítky kilometrů delší trasu. V jednom úseku nás brzdí pomalý traktor a Honza přidává na rychlosti, abychom se domů nedostali po tolika hodinách jako včera Pavel s Janou. Zdá se mi, že jede nějak razantněji, a když v jednom místě předjíždí osobní vůz, aniž by viděl za horizontem, jestli není v protisměru jiné auto, udělá se mi zle.

Takhle nebezpečně nikdy nejel, aspoň ne se mnou a s dětmi. Říkám mu, ať přibrzdí, vždyť nikam nespěcháme. Jen houkne, že vůbec nejede rychle. Bolí mě hlava, a přestože jsem na sedadle spolujezdce, připadá mi, že to se mnou mlátí jako na poslední lavici v autobuse. Fakt je mi blbě a křečovitě se držím madla dveří. Zarytě mlčím po zbytek cesty a říkám si, že by se Honza měl omluvit, jak na mě vyjel. A že by si měl všimnout, že mi není dobře a že fakt jede dost za hranou bezpečnosti. Když zastavíme u domu, vykulím se ven a zhluboka dýchám čestvý vzduch. Odpásám Honzíka ze sedačky, vezmu jednu tašku z kufru auta a odnesu ji do domu. Tam se svalím přímo v obýváku na koberec a zavřu oči. Musím se dát dohromady. Honza to všechno zvládne.

Jenže už nese poslední věci z kufru, děti se kolem pletou a žádná reakce na to, že máma leží na zemi a evidentně není v pohodě.

“Budeš ležet ještě dlouho?” ozve se Honza nakonec.

“Je mi fakt blbě. Bolí mě hlava a bylo mi dost na zvracení.”

“Taks to měla říct.”

“Já jsem ti to řekla! Jel jsi jako blázen. A bylo mi z toho zle.”

“Já myslel, že jsi naštvaná. “

No i kdybych byla naštvaná, tak měl reagovat tím, že ubere plyn a pojede jinak, ne? Před pár dny se mohl zbláznit, že Janu bolí hlava a pořád byl u ní a ptal se, jak jí je. Ale když je blbě mně, tak si nevšimne?

No, řídil a koukal před sebe na cestu. Chápu. Taky jsme dost velkou část cesty nejeli po dálnici a kdejaký zapadákov se fakt blbě projíždí, když jsi tam nikdy nebyl. A já mu vlastně přímo neřekla, že je mi blbě, aby zpomalil. Tak nic.

“Tak promiň, asi mi bylo zle i z toho horka.”

Zvednu se a pomalu začnu vybalovat, třídit věci na vyprání, vracet boty zpátky do botníku na chodbě, zbylé jídlo a ostatní kuchyňské ingredience do kuchyně, do lednice a do spíže. Honza vybalí notebook a nějaké technické věci a sedne si v obýváku k televizi. Nakonec jsem ráda, že s dětmi vyberou nějaké DVD a pustí si pohádku, protože v tom bordelu kolem už byly na pohlavek.

“Kdy bude oběd, mami?” ozve se po pár minutách hladový Honzík a mě to zase nakrkne.

Právě jsme dojeli, není mi úplně dobře, všichni sedí na sedačce a koukají na pohádku a já kmitám, abych co nejrychleji něco vykouzlila. A ta nedočkavost a jemná výčitka v Honzíkově otázce mi fakt vadí. To jsem tady jen já, kdo něco má dělat? Že by se třeba Honza zeptal, jestli nechci s něčím pomoct? Takhle je to vždycky. Vrátíme se odněkud a všechny povinnosti spojené s návratem jsou na mně. Příště pojedeme později. Nebo tak, abychom si cestou dali někde jídlo a já nemusela hned vařit. Takhle je to na pytel. Všechna dobrá nálada z odpočinku a dovolené ze mě vyprchala a připadám si zase jako hadr na holi.

Naservíruju jim pozdní oběd, mlčky ho sním a odnesu svůj talíř do myčky. Asi i děti si všimly, že nejsem úplně ve formě. Zalezu si na deset minut do ložnice a jen sedím opřená o radiátor a zírám do prázdna. Nechte mě chvíli být, já vychladnu.

Opravdu jsem měla tendenci se pořád omlouvat i tehdy, kdy byla na místě omluva druhé strany? Proč jsem hledala chybu vždycky v sobě?

Napište mi do komentářů, jestli si také vzpomínáte na to, že jste se omlouvali i za to, co jste neudělali. Báli jste se konfliktů?