Docela se už těším, až budou děti u Honzových rodičů. V práci je toho v létě kvůli dovoleným a zástupům moc a vůbec bych se nezlobila mít nějaký večer volný jen tak pro sebe. Když přijde Jana s nabídkou, abychom příští sobotu jeli k jejím známým, zdá se mi to jako dobrý nápad. Mají totiž nedaleko velký dům se zahradou, která je skoro jako les, a večer bychom společně koukali na Perseidy. Ráda poznám další lidi s podobně starými dětmi a bude to zase něco jiného. Jen musíme nějak sladit to, že druhý den dopoledne si přijedou Svobodovi pro děti. Takže pojedeme, ale nepřespíme. Klidně můžeme zůstat do deseti, jedenácti, ale pojedeme domů, abychom byli včas k dispozici na předání. Když bychom zůstali tam, určitě se ráno nevypakujeme včas a já nechci riskovat další extempore s tchánem. Honza sice říká, že bychom tam přespat mohli a měli, když tam budou všichni ostatní. Že se nemáme vyčleňovat, že mám být ráda, že nás berou mezi sebe. Ale já trvám na svém. Fakt mi nevadí, že si nedáme ani pivo, protože budeme řídit zpátky.

Nakonec Honza přijde s tím, že on tam zůstane přes noc, že prý může spát klidně pod širákem nebo když bude špatné počasí, tak ve verandě, a my teda pojedeme domů, když mi to nevadí. Ok, co mám dělat. Všichni přece pochopí, proč tam nezůstáváme.

No, nepochopí. Hned po příjezdu a našem oznámení a opakovaném ujištění, že fakt nepřespíme, nás všichni vehementně přemlouvají. Děti a Honza jsou samozřejmě pro přespání, takže ta konzerva, co trhá partu, jsem zase já. Chjo. Vy nevíte, jaký je můj tchán, přátelé!

Gábina má opravdu nádhernou prvorepublikovou vilu na obrovském pozemku, takže dům obkloupuje docela slušný les. Ani sedm osobáků zaparkovaných před vjezdem a podél příjezdové cesty není žádný problém. Místa na rozložení stanů je taky dost, velké ohniště s kruhem dřevěných lavic nabízí místo asi pro dvacítku lidí. Děti ihned zmizí a ve skupinkách se trousí po oploceném území a zkoumají, co všechno nové království nabízí. Schovávaček je habaděj. Já bych se vůbec nedivila, kdyby někdo přišel s košíkem napůl plným hub. Dospěláci pendlují mezi auty a vyhlédnutými místy na táboření. Jana s Pavlem vytáhli velký stan a chystají si provizorní obydlí na tuhle noc. Když začnou nafukovat velké pohodlné matrace, říkám si, že to s tím pohodlím trochu přehánějí.

Zatímco Hajští si zařizují “náhradní bydlení”, Míša s Martinem už posedávají u ohniště, popíjejí pivo z plechovek a povídají si s dalšími. Martin ukazuje aplikaci v mobilu, kde je možné sledovat všechna letadla, a hned nám hlásí, že nad námi proletěl nějaký Boeing a míří do Varny. Potom ukazuje druhou aplikaci, kde si můžeš promítnout celou hvězdnou oblohu, což se bude hodit, až se setmí. Nemůžu si pomoct, ale pořád mám v hlavě obraz Martina, jak Míše při příchodu domů kontroluje a očichává kalhotky. Nemůžu se jí zbavit, i když ti dva na první pohled vypadají úplně v pohodě. Honza se k nim chová taky jako by nic, a tak mě napadá, jestli si tu historku nevymyslel.

Podvečer probíhá klidně, děti pobíhají, jejich rodiče se sdružují do proměnlivých skupinek, postupně mizí uzeniny, balíčky s chipsy a křupkami, nakrájená zelenina, plechovky piva, limonády, bonbóny. Stoupá hladina hluku i alkoholu v krvi. Trochu mě mrzí, že Honzu skoro celou dobu nevidím, baví se s ostatními a mě nechává mému osudu. Tedy osudu té, co tu je jiná, protože večer odjíždí. Možná je to tím, že ostatní už mají upito a já si dávám jenom džus a vodu, ale zdá se mi, že jsem pro ostatní čím dál víc neviditelná. Začínám se těšit, až padne večer, koukneme na oblohu a budeme moct s dětmi odjet. Když je konečně dost tma, snažíme se mezi stromy najít místo, odkud bude vidět co nejvíc oblohy. Perseidy nevidíme. Martin říká, že nejvíc jich má padat kolem druhé ráno. Když pak s dětmi vyrazíme na pole za domem, abychom přece jenom něco zahlédli, děcka jsou zklamaná z toho, že jediné pohybující se světelné body na obloze jim strejda smete jako letadla a ukáže jim v aplikaci i číslo letu a stroj. Romantická nálada vyhasla. Vracíme se k domu a ve tmě už je dětské řádění dost nebezpečné. Každou chvíli je někdo na zemi.

Svolávám Haničku s Honzou a za všeobecného protestování a fňukání míříme k autu. Honza mě ujišťuje, že ráno dorazí včas, že ho někdo vezme autem. Děti nechápou, proč tatínek může a oni ne. Honzík je nafučený, Hanička natahuje.

“Protože zítra ráno si pro vás přijedou babička s dědou a já vás nebudu tahat z postele, “ ukončuju debatu.

Tchánovci se mi taky konečně někdy hodí. Vlastně jsem ráda, že mizíme, necítím se tu úplně přijímaná a vítaná. Honza zapadl, já jsem mimo. Bohužel. Bude se tu zase družit, což on strašně rád. Hlavně s ženskýma. Jenže každá tu má manžela, takže snad nehrozí, že by se mi spustil. Hlavně Janu si Pavel celý večer hodně hlídal a nakonec ji donutil jít kluky uspávat, což jsem viděla poprvé.

Naposledy zamáváme tatínkovi z okýnka a jede se. Doma to jde ráz na ráz. Umýt, vyčistit zuby a spát. Ještěže tak. Hanička už mi během osmiminutové cesty usínala v autě.

*Jsme v pořádku doma, pozdravuj tam a užijte si to. Dobrou.*

*Dobrou.*

Když ráno předávám děti dědečkovi s babičkou, právě přijíždí modrá škodovka a Honza vystupuje. Ještě dá oběma pusu a maže do domu dát si sprchu.

“Tak co, jaké to bylo? Viděli jste nakonec nějaké ty Perseidy?” ptám se, když si sedám na okraj vany, ve které se v pěně louhuje.

“Moc toho nebylo vidět, asi světelný smog. Nebo nebylo ideální počasí. Spíš jsme sledovali ty letadla, jak ukazoval Martin, a pak podle aplikace souhvězdí. Už si toho moc nepamatuju, tak jsem si rozšířil obzory, ” přejíždí si mokrou rukou opuchlý obličej. Asi toho moc nenaspali.

“A kdy jste šli spát?”

“Dost pozdě. Děti běhaly až do půl jedné, myslím, a pak jsme se postupně rozpustili. Gábina mi půjčila karimatku a nějakou deku, tak jsem spal v otevřené verandě a dalo se to. Jen mám otlačený boky.”

Když po čtvrthodině vypluje z koupelny, jen prohodí směrem ke mně.

”Jdu se prospat, vzbudím se tak na oběd.”

A za chvíli ještě, “ Jo. A jsme pozvaný k Janě na turnaj ve stolním tenise. Příští víkend v neděli.”

OK, děti jsou u prarodičů, aspoň si to líp užijeme. Jen nevím, jestli máme nějaké pálky. Naposledy jsme s Honzou hráli, když jsme byli na dovolené v Beskydech ještě před sestěhováním. To bude tak deset let.

Sama dnes nevím, proč jsem se cítila ve společnosti našich nových známých nevítaná. Proč jsem vnímala rozdíl mezi mnou a manželem tak negativně?

Napište mi do komentářů, jak jste řešili nebo stále řešíte situace, kdy cítíte, že jste nezapadli.