Začátek školního roku je vždycky hektický. Člověk lítá od jednoho k druhému. Přezůvky, papíry, nůžky, zaplatit družinu, schůzka pro rodiče, atletika, věci na tělocvik, podpis na papírek pro třídní učitelku, nové tenisky, pyžamko do školky, návleky nebo elasťáky, pláštěnka, plastelína. Ale hlavně – kdo bude vyzvedávat. Protože to je vždycky kámen úrazu. Školka končí v 16:30, což ne vždycky stíhám, a Honza mívá denní do osmi večer. Takže zase kolotoč dohadování, jak co bude. Uf.

Některé dny je to fajn, protože děti ráno rozvezu a odpoledne je v klídku, protože Honza je doma nebo má po noční, a to už se dávno vyspí. Každou chvíli mi teď píše, že jsou s dětmi NĚKDE. Vyzvedne je a s Editou nebo Editou i Janou vyrazí na hřiště, do cukrárny, na fotbalové hřiště, kamkoliv. Já mám pak dvě hodiny na to nakoupit, udělat večeři a třeba i jídlo pro Honzu na další den, kdy bude přes den doma. No, někdy i víc, protože se zdrží a přijdou až kolem osmé, a to je pak už jen umýt, vyčůrat a spát. Vlastně jsem i ráda za dny, kdy dorazím z práce a Honza hned vyráží na kolo nebo běhat. Aspoň jsem chvíli s těmi mými zlatíčky. Jenže taky nejsem. Nemůžu si s nimi začít hned hrát. S Honzíkem většinou píšeme úkoly, pak dělám večeři a jídlo pro Honzu na další dny, takže fakt nemám moc času se jim věnovat. Jsem divná. Když je Honza vezme ven a jsou s Janou nebo jinými, tak je mi líto, že nejsem s nimi. A když vyrazí pryč sám, tak jsem vlastně trochu naštvaná, že jsem na ně takhle v podvečer sama a že nestíhám být s nimi, když mám tolik jiných povinností. Vím já vůbec co chci? Nevím.

*Kde jste?*

*Přijedeme později, asi v osm.*

*Zase?*

*Děcka tu už jedly.*

*Co jedly? Já vám dělám večeři. Měli jste tu být do sedmi.*

*Chtěli tu zůstat dýl, mají tu kamarády, snad se toho tak moc nestalo.*

Doutná ve mně vztek. Copak nechápe, že já s něčím počítám? Že se takhle na něj nemůžu spolehnout? Když chtěli být někde dýl, tak to měli říct rovnou, ne? Oni se někde baví a máma má čekat doma, kdy se milostivě ukážou.

A jindy. Přijedu domů, vytahuju z auta nákup a Honza mi jde naproti.

„Čau“.

Vezme tašku do domu, pak si dá do uší sluchátka a trochu hlasitěji dodá, „ dám si zase ten desetikilometrovej okruh, budu tu tak za 45 minut. A až si dám vanu, tak ti s dětma pomůžu.“

A běží pryč. Já stojím u vchodu do kuchyně nad nevybalenou taškou a za mnou se ptá Honzík.

„Mami, mám úkol z matiky, pomůžeš mi s tím? A co bude k večeři, mám hlad.“

Fakt boží. Nechci, aby jedly pozdě večer, takže v krátkém čase musím stihnout všechno.

„Počkej chvilku, oloupu brambory a dám je vařit a pak si k tomu sedneme v kuchyni, jo?“

Když doběhne Honza a vykoupe se, jsou děti najedené a úkoly samozřejmě hotové. Že děti jde vykoupat, abych se během deseti minut najedla, už mě teda fakt nevytrhne.

Dneska po práci jsem vyzvedla Haničku ve školce já, protože kluci si domluvili s Novotnými a Janou, že vezmou všechny kluky na brusle. Jana sice neměla brusle pro sebe a Ilča Novotná jí musela půjčit svoje, ale ostatní vybavení byli. A tak si udělali sportovní odpoledne podle svého. Honza s Honzíkem přijeli plní dojmů, nadšeně vyprávěli, jak Tomík Novotný zajel do křoví, jak strejda Tomáš umí jezdit pozadu a jak udělali závody tátů (teda rodičů, když tam byla taky Jana) a synů a pak rodinné týmy. Haničce je evidentně líto, že je ještě malá a brusle nemá, protože by taky ráda soutěžila a vyhrála závod. Tak jsem jí říkala, že ona s Karolínkou zase mají zvířátka a kamínkové obrázky a tak. A že kluci a holky mají různé světy, ve kterých je jim dobře. Nevím, jestli ji tohle vysvětlení uspokojilo. Takže musím vymyslet nějakou holčičí akci, aby se necítila tak odstrčená.

“Nemohli byste příště vymyslet něco víc pro holky?”

“Jak pro holky?” nechápe Honza.

“No, Edita má taky Amálku, ne? Tak, že byste s Janou a Editou třeba udělali nějakou akci pro holky. Zatím všechno, co podnikáte, je spíš pro kluky,” snažím se vysvětlit.

“Vždyť chodíme hlavně na hřiště, to je snad pro všechny děti.”

“To je, ale mám pocit, že Hanča už potřebuje taky nějakou zábavu víc holčičí. Jako když ty jedeš s Honzíkem bruslit.”

“Nemyslím si, že Hanička potřebuje nějakou speciální holčičí zábavu. A navíc bývá tam víc kluků, tak se hlasuje, co se bude dělat. A většinou je to hřiště nebo fotbal. To se mi zdá dost demokratické,” ukončí debatu Honza. “Jdu zalejt zahradu”.

“Děti, večeře!” zavolám nahoru do patra.

Ozve se dusot nožiček a už slyším boj o dveře koupelny.

“Sem tu byl první, uhni!”

“Já sem holka, tak bys mi měl dát přednost, říkala to paní učitelka ve školce.”

“To je pořád, že máte přednost, a kdy ji budu mít já? Mami, to je nespravedlivý, že by holky měly mít přednost!”

“Je pravda, že holkám byste vy kluci měli dát přednost. Ale, Hani, neznamená to, že Honzík ti tu přednost dát MUSÍ a ty ji budeš vždycky vyžadovat. Jasné?”

“Tak, jak to teda má být?” pofňukává už Hanička.

“No, Honzík je větší a rychlejší než ty a neměl by tě od dveří schválně odstrkávat. Ale ty zase nemůžeš spolíhat na to, že se přiženeš druhá a budeš vykřikovat, že tě musí pustit první.”

Oba se na mě dívají tak, že přece nemůžou mít pravdu oba a že přece musí být jasné, že někdo je první.

“Ono je to složitější. Ale to, že se má pomáhat slabším, je snad jasné, ne? A Hanička je slabší…”

“Takže mě musíš pustit, vidíš?” vytáhne Hani svoje poslední slovo do fistulky.

“Hani, nemusí. Ale měl by.”

Snažím se z toho vykličkovat, protože nemám čas ani náladu před stydnoucími talíři vysvětlovat logiku lidské slušnosti a solidarity. Když konečně kecnou na svoje židličky a porce bramborové kaše a karbanátků utěšeně mizí, jsem na chvilku spokojená. Na chvilku. Protože si uvědomím, že Honzův talíř stydne dál a že tu zahradu zalívá už asi dvacet minut. Což by asi nebylo špatně v případě velkého letního vedra. Jenže teď je půlka září. A taková vydatná zálivka každý den fakt není potřeba. Honza si z toho zalévání udělal pravidelný večerní rituál a zmizí, jak si teď uvědomuju, na čtvrt hodiny i víc.

Když se vrátí do domu, sedne ke studené večeři. Karbanátky nejsou žádný problém, vždyť co je přepasírované přes prase, jak říká, to hltá na kila. Ale kaši do sebe souká jen proto, že pořád odpovídá na esemesky, které mu každou minutu cinkají. Takže po dalších patnácti minutách už musí být kaše jako studená hmota na vykrmování posvícenských hus.

“Příště mi dej málo kaše. Víš, že ji nemusím,” doprovodí talíř do myčky informací pronesenou někam směrem ke mně.

“Já vím, ale nebudeš jíst jen maso bez přílohy. To bych pak brambory nebo rýži do dětí nedostala. Hlavně do Honzíka.”

Otrávený pohled.

“Stejně, kdybys jí jedl ještě teplou, byla by lepší. Kdo ti to pořád píše?”

“Jana. Má nějaký problémy s Pavlem. Chce si popovídat. Zítra, až dorazíš domů, pojedeme si někam sednout. To chce víc času.”

Co má zase být tohle? To jí bude dělat soukromou vrbu? Jako psychoterapie na zavolání?

“A to si vymyslela teď?”

“Jo.”

“A ty jako letíš na zavolání?”

“Jak vidíš, neletím. Řekl jsem, až zítra.”

Bezva. Takže můj muž pojede někam do cukrárny nebo kavárny s cizí ženskou a bude poslouchat její výlevy o tom, jak si nerozumí s manželem. A já budu sedět doma a čekat, až se vrátí. Jak si to jako představuje? Copak sebou nechá takhle šíbovat?

“Tobě nevadí, že jsi vrba na telefon?” snažím se používat co nejneutrálnější slova, i když si myslím, že tady by se hodilo spíš něco peprnějšího. Jen mi nenaskakuje žádné slovo pro chlapa, který se chová jako escort.

“No a? Potřebuje si popovídat, tak proč bych s ní nešel? Nechovej se jako stíhačka.” Kontruje Honza.

Vře to ve mně. Ta ženská si ho omotala kolem prstu a on nadšeně skáče, jak ona píská.

“Prostě se mi nelíbí, že ona zavolá, a ty jedeš. Nepřijde mi to normální.”

“Prostě zítra jedu pryč, ber to na vědomí.”

Hotovo. Šmytec. Ber to na vědomí a tvoje argumenty mě nezajímají. A to zalévání je taky kamufláž pro jejich důležité rozhovory. Já jsem asi z formy, že jsem si toho dřív nevšimla.

Urazilo mě tohle chování? Proč jsem se proti němu hned neohradila a nenastavila hranice?

Napište mi do komentářů, jaké přehlížení nebo nedostatek ohledů jste ve vztahu zažili.